Ke konci večeře, se již Ciara cítila trochu uvolněněji. Stále se ale nemohla zbavit pocitu, že je zde něco zvláštního. 

Nara se jí ovšem líbila. Její způsob vyjadřování a smysl pro humor, byl jí hodně blízký. Uraka s Rastenem vzala na milost, po té, co si řekla, že jsou jistě trochu pomalejší mysli. Ale její hostitel, ten ji vyváděl z rovnováhy. Kdykoliv na něj pohlédla, zjistila, že ji upřeně pozoruje. A pocit chutného sousta, který v ní dle jejího názoru viděl, stále sílil. 

„Vy moc jídlu nedáte." Prohodila Ciara mimochodem, když si všimla, že ona ze všech přítomných, snědla nejvíce. 

„Večer moc nevečeříme." Pokrčila Nara rameny. Lidské jídlo samozřejmě požívali, ale jen pro zpestření jídelníčku. Na živu by je udržet nedokázalo. Za to bez krve, by jejich tělo osláblo, až do té míry, že by skončili v hibernujícím stavu. 

„A jak se ti tedy líbí ve Swort Fallov?" Vyzvídala Nara. 

„Je to divné místo. Musím říci, že všichni mi tu připadají vážně divní," pokrčila zamyšleně nos, „jakoby ve mně viděli součást svého jídelníčku." Bezděky se podívala na Ravena, a vzápětí zčervenala, když ho poprvé uslyšela se zasmát.

 „Chceš snad říci, že máš strach, abych se do tebe s chutí nezakousl?" Oči mu pobaveně zajiskřily. 

„Ne! To bych vám samozřejmě nedovolila." Vrátila mu. Byla si jistá, že mluví o jisté tělesné potřebě. Jako všichni muži. Vždy, myslí jen na jedno, napadlo ji.

 „Opravdu? Nedovolila?"

 „Jistě, pane," bojovně vystrčila bradu vpřed. Nenechá se přeci od toho arogantního a namyšlenýho chlapa vyprovokovat, „až to nějakému muži dovolím, bude to ten pravý. A muž, kterého miluji. Vy jistě ne. Tím si můžete být jist!" Zamračila se. A když se na ni zkoumavě a ještě pobaveněji zadíval, došlo ji, že se vyprovokovat stejně nechala. 

„Jsi panna?" Řekl po chvíli, dívaje se na ni upřeně. Úplně klidně a jakoby se ptal na to, kolik jí je let. 

„Co je vám sakra do toho?! A kdyby ano, bylo by na tom něco divného?!" Zašermovala mu prstem před obličejem. Vůbec nechápala, proč ji tak nesmírně irituje každé jeho slovo. 

„Vůbec ne. Není na tom nic divného. Naopak," vydechl a dlouze se jí zadíval do tváře, „i když v této době..., je to jaksi neobvyklé." Pokrčil rameny. Ciara se zhluboka nadechla k odpovědi, ale vzápětí ji spolkla. Najednou měla pocit, že jí vzal vítr z plachet, a jeho odpověď byla vlastně kompliment.

 „No, já..." zašeptala a zavrtěla se na židli, „moji rodiče měli trochu zastaralé názory." 

„Ano, v tom případě to chápu. I já mám tuto vlastnost, obávám se," jeho oči zajiskřili, „dávám přednost starým tradicím a zvykům." 

„Jako třeba?" Neudržela se Ciara.

 „Čest, to slovo, nikomu dnes nic neříká. Pak respekt k rodině. Ušlechtilost. Upřímnost a diskrétnost. A nevinnost," mrkl na ni, „panna je pro muže velmi cenná. Věř mi." Potutelně na ni zamrkal, a ona najednou nepochybovala o tom, že s ní flirtuje. „A pak..., bezmezně trvám na tom, aby má budoucí žena, se zcela vyvarovala sedmi smrtelných hříchů."

 „Ach tak," vrátila mu, „chcete říci, že vy je snad také ctíte? Že se snad vyvarujete zejména toho pátého?"

 „Myslíš smilstva?" ušklíbl se pobaveně. Docela ho ale překvapilo, že je zná. „Ještě nejsem ženatý, drahoušku." 

„Dost pochybuju ale o tom, že pak by se něco změnilo! Nemám-liž pravdu?" Řekla vítězoslavně, a cítila se jako vítěz. 

„To záleží na mé budoucí ženě." Odvětil a jeho tmavé oči zaplály tak, až ji zamrazilo.