Soren D'Argus, poslední hrabě z Letherburgeru, se posadil do křesla ve svém pokoji a na chvíli zvrátil hlavu dozadu. Doufal, že mu to pomůže srovnat si myšlenky, ale nepomohlo. Ticho, které jindy vítal, mu dnes lezlo pod kůži.

Byl rozrušený a věděl to. Nešlo to zamaskovat, ne před sebou. Už dávno si zvykl na to, čím je. Na všechna ta omezení. Na to, co nesmí. Co si nemůže dovolit. A hlavně na to, co nikdy nebude mít.

Naučil se být vůči ženám imunní. Ne proto, že by ho nepřitahovaly. Právě naopak. Ale protože touha byla nebezpečná. A přežít znamenalo držet si odstup.

Byly doby, kdy to bylo horší. Kdy ho každý pohled, každý náznak, každá vůně spalovala zevnitř. Touha byla jako horečka, která neměla kam odejít. A on neměl, jak ji utišit.

Puberta byla peklo. Hormony s ním cloumaly jako s nezvladatelným zvířetem. Dotek byl zakázaný a samota byla jediná jistota. Masturbace se pro něj stala posedlostí.

Naučil se zvládat své tělo postupně a pomalu. Naučil se, jak si ulevit, aniž by ztratil kontrolu.

Masturbace se pak stala rutinou. Ne potěšením, spíš údržbou. 

Masturbuji, abych přežil...to byl jeho krutý druh humoru.

Dnes už to měl zvládnuté. Věděl, kdy se stáhnout. Kdy se uzavřít. Kdy vypnout...

A smířil se s tím, že nikdy nebude milovat. A že nikdy nebude milován. Ne tak, jak by si přál a jak by mohl.

Ale dnes... dnes to bylo jiné.

Poprvé po letech se mu rozbušilo srdce.

Ta dívka s vlasy jako plamen zrzavými a hlasem, co se mu dostal pod kůži...

S drzostí, která ho měla dráždit..., a taky dráždila... Ale jinak, než čekal.

Nebylo to nic konkrétního..., snad pohled. Slovo, nebo tón? A najednou měl pocit, že se v něm něco pohnulo. Něco, co mělo zůstat spící.

Ne! Tohle si nesmím připustit. Není prostor pro slabost. Ne pro mě. Ne teď.

Ale jeho tělo už vědělo své, a on to cítil. V hrudi. V dlaních. V podbřišku... Celé tělo měl jak v jednom ohni a jeho penis se už dávno hrdě tyčil pod tenkou látkou jeho kalhot. 

Zavřel oči, opřel hlavu do opěradla a chvíli jen dýchal. Pomalu a zhluboka, jako by tím mohl přehlušit vlastní tělo. Ale nešlo to. Jeho mysl se snažila držet odstup, ale tělo už dávno rozhodlo jinak.

Pomalu si rozepnul opasek kalhot. Ne kvůli pohodlí, ale kvůli tlaku, který se mu hromadil v podbřišku. 

Nepospíchal. Všechno dělal pomalu, jako by tím chtěl dát najevo, že má věci pod kontrolou. Ale neměl.

V duchu si nadával.
Je to jen dívka. Drzá. Nepředvídatelná.
Přejel si rukou po břiše, jako by tím mohl zahnat napětí, ale nepomohlo to.

Věděl, co musí udělat..., ulevit si.
Zase.
Jako vždycky.
Ale tentokrát... tentokrát se mu do myšlenek vkrádala ona. Lyra.

A to bylo nové. Bylo to špatně a bylo to nebezpečné, protože to nebylo anonymní.

Do hlavy se mu vkrádaly erotické představy, které už nemohl ignorovat. Rozepnul poklopec, a vysvobodil svůj pulsující penis, aby ho vzápětí pevně uchopil do své dlaně.

Za zavřenými víčky, se představy v jeho hlavě zhmotnily tak živě, že začal dlaní téměř zuřivě pohybovat do rytmu.

Viděl její nahé tělo a snad si téměř dokázal představit chuť její kundičky.

Bože! Jak moc by jí chtěl ochutnat! Jak moc by chtěl alespoň jednou v životě zabořit svou hlavu mezi stehna ženy a lízat tak dlouho, dokud by se oba neroztřásli v návalu orgasmu.

Téměř cítil její chuť...

Zuřivě přetahoval předkožku nahoru a dolu, a dech se mu už dávno vymkl kontrole, když po nějaké chvíli..., zařval jako lev. A bylo mu to fuk.

Poprvé v jeho životě totiž předloha k jeho masturbaci, měla tvář skutečné a živé dívky.

A o to, to bylo krásnější...a nebezpečnější...

***

TAK SNAD SE KAPITOLA LÍBÍ...ALE STEJNOU KAPITOLU TU MÁM JEŠTĚ JEDNOU...JEN TROCHU UMÍRNĚNĚJŠÍ , BEZ EXPLICITNÍHO OBSAHU...MÉNĚ EROTIKY.

TEDY PROSÍM, CHTĚLA BYCH VĚDĚT, JAKÝM ZPŮSOBEM MÁM POKRAČOVAT DÁL..ZDA UMÍRNĚNĚJI, BEZ  POPISU A SEXUÁLNÍCH SCÉN, NEBO PRÁVĚ TO..., CHCETE. 

...

Soren D'Argus, poslední hrabě z Letherburgeru, se posadil do křesla ve svém pokoji a na chvíli zvrátil hlavu dozadu. Doufal, že mu to pomůže srovnat si myšlenky, ale nepomohlo. Ticho, které jindy vítal, mu dnes lezlo pod kůži. Bylo příliš hutné. Příliš osobní.

Byl rozrušený. A věděl to. Nešlo to zamaskovat, ne před sebou. Už dávno si zvykl na to, čím je. Na všechna ta omezení. Na to, co nesmí. Co si nemůže dovolit. A hlavně na to, co nikdy nebude mít.

Naučil se být vůči ženám imunní. Ne proto, že by ho nepřitahovaly. Právě naopak. Ale protože touha byla nebezpečná. Pro něj. Pro ně. A přežít znamenalo držet si odstup.

Byly doby, kdy to bylo horší. Kdy ho každý pohled, každý náznak, každá vůně spalovala zevnitř. Touha byla jako horečka, která neměla kam odejít. A on neměl, jak ji utišit. Puberta byla peklo. Hormony s ním cloumaly jako s nezvladatelným zvířetem. Dotek byl zakázaný a samota jediná jistota. Masturbace se pro něj stala posedlostí. Ne potěšením. Spíš údržbou. Něco jako dýchání. Mechanické, tiché, neosobní.

Dnes už to měl zvládnuté. Věděl, kdy se stáhnout. Kdy se uzavřít. Kdy vypnout. A smířil se s tím, že nikdy nebude milovat. A že nikdy nebude milován. Ne tak, jak by si přál. Ne tak, jak by mohl.

Ale dnes... dnes to bylo jiné.

Poprvé po letech se mu rozbušilo srdce. Kvůli ní.

Ta dívka s vlasy jako plamen a hlasem, co se mu dostal pod kůži. S drzostí, která ho měla dráždit..., a taky dráždila. Ale jinak, než čekal.

Nebylo to nic konkrétního. Jen pohled. Slovo. Tón. A najednou měl pocit, že se v něm něco pohnulo. Něco, co mělo zůstat spící.

Ne. Tohle si nesmí připustit. Není prostor pro slabost. Ne pro něj. Ne teď.

Ale tělo už vědělo své. A on to cítil. V hrudi. V dlaních. V podbřišku.

Zavřel oči, opřel hlavu do opěradla a chvíli jen dýchal. Pomalu a zhluboka, jako by tím mohl přehlušit vlastní tělo. Ale nešlo to.

Jeho mysl se snažila držet odstup, ale tělo už dávno rozhodlo jinak.

Pomalu si rozepnul opasek kalhot. Ne kvůli pohodlí, ale kvůli tlaku, který se mu hromadil v podbřišku. Nepospíchal. Všechno dělal pomalu, jako by tím chtěl dát najevo, že má věci pod kontrolou. Ale neměl.

V duchu si nadával. Je to jen dívka. Drzá. Nepředvídatelná.

Přejel si rukou po břiše, jako by tím mohl zahnat napětí, ale nepomohlo to.

Věděl, co musí udělat. Ulevit si. Zase. Jako vždycky.

Ale tentokrát... tentokrát se mu do myšlenek vkrádala ona. Lyra.

A to bylo nové. Bylo to špatně. A bylo to nebezpečné.

Protože to nebylo anonymní.

Poprvé po letech měl před očima konkrétní tvář. Živou. Přítomnou. Dívku, která ho vyvedla z rovnováhy. A to bylo krásné. A děsivé.

Zavřel oči pevněji. Nešlo to zastavit. Nešlo to potlačit. A možná... možná to ani nechtěl.