„To zní jako naše klasická rodinná idylka...," pronesl Sebastian suše, ale v tu chvíli se zpoza dveří ozvalo tiché zakašlání.

Oba sebou trhli. Lyra instinktivně sáhla po baterce, ale než ji stihla znovu rozsvítit, rozsvítilo se světlo na chodbě. Ostré, žluté a nekompromisní. Odhalilo všechno..., rozcuchané vlasy, boxery, špinavé tenisky, i výraz, který Sebastian právě nasadil, něco mezi rezignací a pokusem o důstojnost.

Lyra se otočila. A uviděla je. Všechno obyvatelstvo tohoto domu, jak si ji prohlížejí. Každý s jiným výrazem.

Ale nejostražitější a nejtemnější výraz měl ten chlap, co se klidně opíral o rám dveří a tvářil se jako bůh pomsty.

Freya stála ve dveřích nehnutě, s rukama složenýma před sebou, jako by čekala na výstup z divadelní hry. Brunhilda držela hrníček, usrkla si, aby skryla úsměv, a neřekla ani slovo. Edgar se opíral o rám dveří, a tvářil se, jako by bylo úplně běžné, že se jim někdo vloupá do domu. A Soren, opřený o zeď, s rukama na prsou, a klidným pohledem, promluvil jako první.

„Zajímavé," řekl pomalu, hlasem, který se nesl chodbou jako ozvěna. „Takže já jsem hlídací pes, co chodí po lese, a na potkání vysává krev a duše?"

„No... to jsem neřekla úplně..., takhle..." nervózně přešlápla z nohy na nohu, „To jsou jen místní historky. Já jen..." zarazila se, ale jen na půl vteřiny. „Já jen říkám, že když se někdo neozývá a bydlí u někoho s takovou pověstí, tak se jeho sestra prostě vydá na záchrannou misi. To je přeci samo sebou, ne?"

„Obávám se, slečno, že jste právě porušila několik pravidel. Mám si Vás zapsat na seznam?"

„Na seznam?" zopakovala Lyra nechápavě.

„Na seznam obětí." Přikývl Soren bez mrknutí oka, a sjel ji pohledem od hlavy až k patě.

Díval se na ni déle, než bylo společensky únosné.
Ta dívka byla krásná. Ne tím uhlazeným způsobem, který se dává na obálky časopisů, ale něčím jiným. Syrovým. Nepředvídatelným. Jako oheň, co se vymkl z krbu.
A drzá. Drzá jako nikdo, koho kdy poznal.
Mluvila rychle, bez zábran, s očima rozšířenýma vzrušením i vztekem.

„Na seznam obětí?" zopakovala Lyra, tentokrát s náznakem výsměchu. „To zní dost dramaticky. Máte ho na papíře, nebo vedete digitální verzi?"

„Papír je spolehlivější," odpověděl Soren klidně, bez náznaku úsměvu. „Nevybijí se mu baterky."

Lyra si založila ruce na prsou, jako by právě dostala pozvánku k pohovoru. „A co tam jako píšete? Jméno, datum, důvod? Nebo jen poznámku: Příliš zvědavá, příliš zrzavá?"

„Stačí poznámka," odpověděl Soren bez mrknutí oka. „Zbytek si pamatuju."

Lyra se ušklíbla. „Takže máte dobrou paměť na zrzky?"

„Na narušitele."

„A co jako ty pravidla, co jsem porušila? Je tu někde vyvěšený seznam? Nebo se to člověk dozví až zpětně, když už je na seznamu obětí?"

„Pravidlo číslo jedna," řekl Soren, „nezvaní hosté se nevpouštějí dovnitř."

„A co když se nevpustí, ale sami vplíží?"

„To je porušení pravidla číslo dvě."

„Tak to už mám dvě čárky. Co je trojka?"

„Nevyrušovat obyvatele domu uprostřed noci."

„Tři čárky. Jsem rekordman."

„Ne. Měli jsme tu jednoho, co se pokusil ukrást porcelánovou sošku z haly."

„A co se s ním stalo?"

„Ještě teď sedí přivázaný ve sklepení na židli..., pro případ až mně přepadne pocit hladu."

Lyra se na něj chvíli dívala, pak se zasmála. „To je vtip, že jo?"

„Možná."

„Vy jste fakt divnej..., a kdybyste nebyl tak tajemnej, nemusela bych se sem plížit jako zloděj."

„A kdybyste nebyla tak hlučná, možná byste mě neprobudila."

„A kdybyste spal jako normální člověk, možná byste nevypadal jako někdo, kdo právě vstal z rakve!"

Chodba ztichla. Nikdo se nehýbal. Nikdo nemluvil.
Nikdo ani nedýchal.
Freya zamrkala. Edgar se lehce narovnal. A Brunhilda potlačila smích.
A Sebastian se pomalu otočil k ostatním s omluvným výrazem ve tváři, jako by chtěl říct: Vidíte? Já za to nemůžu.

Nikdo ani nemluvil. Jen si vyměňovali pohledy.
Protože nikdy..., opravdu nikdy, se Soren nenechal vyvést z míry.
A teď se to stalo.