„Takže, slečno..." pronesl Soren pomalu, jako by mu každé slovo překáželo na jazyku. „Ač velmi nerad, musím vám nabídnout pokoj na přespání."

Ta věta mu nešla přes rty snadno, ale ta dívka se mu líbila. A možná víc než by si, kdy dokázal přiznat.
Nicméně... byla opravdu drzá jako opice.
A právě teď stála uprostřed jeho domu, s rukama v bok, s očima rozšířenýma, a s výrazem, který se nedal ignorovat.

„Vážně?" odpověděla Lyra překvapeně a změřila si toho muže pohledem.
Ihned zapátrala v paměti, co o něm zatím slyšela.
Že je nerudný jako hlídací pes? No... nebylo to tak hrozné.
A když se na něj dívala, musela si přiznat, že je velmi hezký.
Vlastně... víc než hezký.
Dokonce ji napadla zvědavá a nepatřičná myšlenka: Je ten typ, co je chlupatý na hrudi? A co pekáč buchet na břiše?

A je vybavený? Jakože by to člověk poznal i přes kabát? Napadlo ji, a mimoděk její oči sklouzly níž, k jeho rozkroku.

Až jí z té představy náhle vyschlo v krku. Polkla, aby zahnala tu myšlenku.
„No... děkuji," vydechla, stále překvapeně a snad poprvé v život zčervenala, „Ale to opravdu nemuselo být."

Sebastian v duchu povytáhl obočí. Takhle svou sestru ještě nikdy nezaregistroval.
On se jí líbí! napadlo ho udiveně, a v duchu se rozesmál.

Tak tohle bude jízda. Jestli se jeho sestřička zakousne do své oběti, tak už teď Sorena litoval.
„Nemuselo...," řekl tiše Soren. „Ale nechci vás mít na svědomí. Brunhilda vám ukáže pokoj."

„Takže o mě máte strach?" vydechla Lyra, ač to měla být jako vždy jen drzá poznámka, ironická a lehce výsměšná. Ale jakmile ta slova opustila její rty, něco se v ní pohnulo.
Vlastně to myslela vážně. Až ji to samotnou překvapilo.

Soren její tón postřehl. Byl jiný a měkčí. A v hlavě se mu rozsvítila kontrolka.
Pozor. Tohle není hra.

„To ne, slečno," odpověděl tiše. „Je mi jedno, kam jdete. Ale nebudu riskovat, že vás cestou někdo vysaje. Nebo že se ztratíte. Nebo že se vám něco stane. Ne proto, že by mi na tom záleželo..., ale protože jsem zodpovědný. A vy jste se vloupala do mého domu. Takže jste teď... moje starost."

Chtěl tím změnit tón, aby si o něm nemyslela, že je nějaký lidumil. Nebo že by snad nedej bože by se mu mohla líbit.
Ale Lyra už si obrázek udělala. A už hraběte viděla jinýma očima.
Očima sedmnáctileté dívky, která právě spatřila svého prince na bílém koni.

Možná je něco jako Popelka? Nebo je to spíš jako kráska a zvíře?
Jo. To sedí..., on má ten pohled. Ten temný, nečitelný, jako by v sobě měl něco, co se nesmí probudit.
A co když... co když je to jako ve Stmívání?
Ne že by věřila na upíry. Ale ten moment..., ten pohled. Ta věta: „Jsi moje starost."
To znělo jako něco, co by Edward Cullen řekl, kdyby měl smysl pro humor.
A chlupatou hruď.

Lyra se snažila zůstat klidná, ale její mozek už jel na plné obrátky.
Co když má jizvu? Co když má tajemství? Co když je to ten typ, co se nikdy nezamiluje... dokud nepřijde někdo, kdo ho donutí?
A co když je to ona?

Zavrtěla hlavou.
Tohle je blbost.
Romantická, pubertální, hormonální blbost...
Ale stejně...
Když se na něj podívala, cítila něco jako elektrický proud. Ne silný, ale dost na to, aby se jí zježily chloupky na zátylku.

Brunhilda se vedle ní pohnula.
„Pojď, děvče," řekla tiše. „Pokoj pro hosty je připravený."