Soren si upravil kalhoty a s hlubokým výdechem uspokojení, se opřel do opěradla. Jeho tep se pomalu začínal vracet do normálu, ale v hlavě mu stále hučelo.

„Kruci," vydechl tiše do prázdného pokoje, „Ty malá čarodějnice..."

Znělo to jako zaklení, ale nebyl to jen vztek, byla v tom hořkost a překvapení. A něco, co neznal a co se mu nelíbilo,

„Jednou tě vidím..., jednou. A už se z toho musím udělat jako puberťák..."

Seděl v křesle, s očima upřenýma do prázdna, když se ozvalo tiché zaklepání.
Ztuhl. Teď ne kruci! Zaklel v duchu, to už se ale pootevřely dveře, ve kterých se objevila blonďatá hlava.

„Můžu?" ozval se Sebastian.

„Ne!" vyštěkl Soren, až to znělo ostřeji, než chtěl. „Měl byste... měl bys... kruci, měl bys počkat, až tě pozvu!"

Sebastian ale jako by ho neslyšel. Vkráčel do pokoje, jako by se ho to netýkalo.
Jako by to byla jeho ložnice, a jako by právě nevyrušil hraběte v nejintimnějším momentu jeho života.

„Jo, jasně...," mávl rukou a zavřel za sebou. „Ale upřímně... myslíš, že já nemasturbuju?" Mrkl na něj a úplně klidně se posadil do křesla proti němu.

Soren zrudl snad v každé buňce svého těla, která se právě snažila tvářit, že se nic nestalo.

„Tohle... tohle není vhodné," zamumlal.

„Ale no tak," usmál se Sebastian a pohodlně se opřel o opěradlo, „Já jsem chlap. Ty jsi chlap..., a slyšel jsem ten výkřik. Ne že bych tě chtěl rušit, ale... přišlo mi fér se omluvit. Za Lyru."

Soren se odvrátil, jako by tím mohl zrušit přítomnost druhého muže v místnosti. Ale on zůstal. Seděl naproti němu, klidný a uvolněný, jako by ho právě nevyrušil v nejosobnější chvíli, jakou si uměl představit.

„Omlouvám se za Lyru," zopakoval. „Vím, že je... no, že je to dáreček. Ale je to moje dvojče..., moje zamrzlé dvojče...," pokusil se o vtip, aby trochu zlehčil situaci, „Sice je o pět let mladší, ale to na tom nic nemění."

Soren si odkašlal a narovnal se v křesle, jako by tím chtěl znovu získat kontrolu nad situací. „Tohle mohlo počkat do zítřka," zamumlal, aniž by se na něj podíval.

„Možná jo," pokrčil rameny Sebastian, „ale pak bys celou noc přemýšlel, jestli jsem to slyšel, nebo ne. A já bych přemýšlel, jestli ty víš, že jsem to slyšel. A ráno bychom se na sebe dívali jako dva idioti, co předstírají, že se nic nestalo. Tak jsem to radši uťal hned."

„Jsi neuvěřitelně... přímý." Povzdechl si Soren.

„To mi říká hodně lidí, ale většinou to myslí jako urážku."

Chvíli bylo ticho. Ne trapné..., spíš zvláštně upřímné.

„Nečekal jsem, že na tebe takhle zapůsobí," pokračoval Sebastian tišeji. „Lyra..., vím, že je krásná. Vím, že je... jiná. Ale že se ti dostane pod kůži tak rychle? To jsem fakt nečekal."

„Nedostala se mi pod kůži." Zamračil se Soren a sevřel čelist.

„A no jasně..., proč jsi ale ještě teď rudý až za ušima a tváříš se, jako bys právě zradil vlastní kodex cti?"

Soren mlčel. Nechtěl to rozebírat. Ne teď, a ne s ním.

„Víš," pokračoval Sebastian, „já vím, co se se šeptá. A co se neříká nahlas. Že nemůžeš... být s nikým. Že ti je jakýkoliv fyzický kontakt zakázaný..., a že se tím trápíš."

Hrabě ztuhl.
Tohle nebyla drzost. Tohle byla brutální pravda a upřímnost. A on poznal, že Sebastian prostě takový je.
Ale nechtěl ji slyšet.

„To není tvoje věc," řekl tiše.

„To chápu. Ale víš co? Není na tom nic špatného. Masturbace není selhání. Je to potřeba. Tělo si říká o svoje. A když nemůžeš jinak... tak co? Máš se z toho zbláznit?"

„Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil." Konečně zvedl hlavu.

„A teď jsi to udělal..., a svět se nezbořil, že jo?" usmál se, „Hele, já to beru jako fakt. Muž potřebuje upustit páru. Potřebuje uvolnit napětí. A někdy se člověk musí postarat sám o sebe. To není slabost, to je údržba."

„Jsi neuvěřitelný."

„To mi taky říká hodně lidí..., ale většinou to myslí jinak."

Sebastian se pohodlně zavrtěl v křesle, jako by se chystal zůstat.  A Soren se na něj podíval s výrazem, který říkal: Ještě chvíli a opravdu tě vyhodím. Ale neudělal to.

„Víš," řekl Sebastian po chvíli, „já si myslím, že lidi si o tobě vyprávějí spoustu věcí, ale málokdo si umí představit, co to vlastně znamená..., být pořád sám."

„Nejsem sám," zamračil se hrabě, „Mám Freyu. Mám dům. Mám povinnosti."

„Jo. A máš taky tělo, které se občas rozhodne, že na ty povinnosti kašle."

Soren se ušklíbl. Nechtěl se smát, ale ten tón... ta lehkost, s jakou mluvil o věcech, které on sám považoval za tabu... byla odzbrojující.

„Já to neberu jako slabost," pokračoval Sebastian. „Já to beru jako důkaz, že jsi pořád živý. Že tě něco dokáže vzrušit, a to je dobrý. To je zatraceně dobrý."

Soren se opřel a chvíli jen mlčel. Pak si povzdechl, jako by rezignoval a změřil si muže naproti sobě pohledem. Pak tiše řekl: „Já už ani nevím, jaké to je... dotknout se někoho jiného. Cítit cizí kůži, teplo. Reakci. Všechno je to jen v mé hlavě. Jen představa."

„A přesto ses nezbláznil. Nezahořkl jsi. A víš co? To je obdivuhodný. Fakt."

Hrabě se na něj dlouze podíval, a poprvé za dlouhou dobu měl pocit, že ho někdo opravdu slyší.

„Díky," řekl tiše. „I když bych tě nejradši vyhodil."

„To chápu...,ale stejně tu zůstanu. Protože někdy člověk potřebuje někoho, kdo s ním mluví o věcech, o kterých se nemluví. A kdo z toho nedělá vědu."