Lyra se probudila brzy. Vlastně ani pořádně nespala. Celou noc se převalovala, poslouchala ticho a snažila se nemyslet na něj. Ale nešlo to.

Soren D’Argus…

Ten muž, který ji měl vyhodit. Měl ji seřvat, zavolat policii, nebo ji aspoň ignorovat. Místo toho jí nabídl pokoj, jako by to byla samozřejmost.

 Bez otázek. Bez výčitek. Jen tak. A to ji dostalo.

Ležela na zádech, zírala do stropu a přemýšlela, co se to s ní děje. Byla zvyklá být drzá, nezávislá a neohrožená. Ale tenhle muž jí podkopal nohy jedním pohledem.

Byl krásný, ale ne jako kluci ze školy. Měl v sobě něco jiného…, klid, tajemství a moudrost.

A přesto se jí nezdál chladný. Spíš jako někdo, kdo se naučil žít sám, protože musel.

Celou noc přemýšlela o všem, co o něm slyšela. A její zvědavost nabírala stále větších rozměrů. …Zajímalo ji na něm všechno.

Jak žije. Co dělá, když je sám? Jestli někdy brečí. Jestli se směje. Jestli má rád čaj nebo kávu. Jestli si někdy pustí hudbu. Jestli si někdy představuje, že je někde jinde…

„Chudáček…“ zašeptala do ticha pokoje. To slovo jí vyklouzlo samo, a hned se za něj trochu zastyděla.

Když si uvědomila, že se ho nikdo nikdy nebude moci dotknout, sevřelo se jí srdce.

Jak to může vydržet? Jak může žít bez doteku, bez blízkosti, bez obyčejného lidského kontaktu?

Bylo jí ho líto tak moc, až se jí draly slzy do očí.

To přeci není možné. Přeci… nějaké východisko být musí. Vždycky je, ne?

Třeba ho někdo… nějaká dívka… vysvobodí? Jako v pohádkách. Jako Kráska a Zvíře.

Napadlo ji to nečekaně, ale jakmile ta myšlenka přišla, už ji nedokázala zahnat a její fantazie se rozjela na plné obrátky.

Viděla ho, jak stojí v zahradě, jak se na ni dívá jinak než na ostatní. Jak se jí dotýká, i když by neměl. Jak se mění. Pomalu. Kvůli ní.

A rozhodla se…, přijde tomu všemu na kloub.

Vyskočila z postele, natáhla si své včerejší šaty a tiše otevřela dveře. Na chodbě bylo šero, jen slabé světlo z okna nad schodištěm kreslilo na stěnu obrysy rámů. Dům byl tichý. Téměř posvátně.

Lyra se rozhlédla…, všichni ještě spali, tím si byla jistá. Sebastian by nevstal ani kvůli zemětřesení. A ona byla vždy ranní ptáče.

Pomalu se vydala chodbou. Pod nohama jí lehce vrzla podlaha, ale jinak se pohybovala tiše. Míjela vysoké dveře, některé zavřené, jiné pootevřené. Za jedněmi zahlédla knihovnu, obrovskou, s policemi až ke stropu.

Zastavila se a nakoukla zvědavě dovnitř. Tolik knih ještě nikdy neviděla po hromadě. Desítky, možná stovky. Staré vazby, kožené hřbety, některé s vybledlými štítky. Místnost voněla jako papír, prach a něco, co se nedá popsat.

Pak pokračovala dál. Dům působil jako místo, kde se čas zastavil. Jako by čekal, až ho někdo znovu probudí.

Lyra sešla po schodech dolů. V přízemí bylo chladněji. Podlaha z kamene, stěny s obrazy, které vypadaly jako portréty předků.

A pak ucítila vůni…, teplou, máslovou a známou.

Zabočila za roh a vešla do kuchyně. U sporáku stála žena. Měla šedé vlasy stažené do uzlu, zástěru s květinovým vzorem a v obličeji výraz, že ji ráda vidí.

„Dobré ráno,“ řekla klidně Brunhilda, „Koukám, že jsi ranní ptáče, děvče.“

„Dobré ráno,“ odpověděla Lyra trochu nesměle a změřila si onu ženu pohledem. Líbila se jí. Trochu jí připomínala babičku.

„Jsi vzhůru brzy,“ poznamenala.

„Vždycky jsem. Sebastian spí jako poleno už od malička, ale já…“ mávla rukou a zvědavě nakoukla pod pokličku.

„Muži bývají větší spáči,“ poznamenala Brunhilda, když Lyra nakoukla pod utěrku na stole a zhluboka se nadechla vůně čerstvého chleba.

„Jo, to sedí,“ rozesmála se Lyra bezstarostně, „I když je Sebastian moje dvojče, tak…“

 „Dvojče?“ Skočila ji Brunhilda překvapeně do řeči.

„Ano. I když jsem o pět let mladší,“ řekla Lyra s úsměvem. „Sebastian si ze mě celý život dělá srandu, že jsem zamrzlá v čase. Tvrdí, že jsem se narodila pozdě jen proto, aby mě měl na krku o to dýl.“

Brunhilda se zasmála. „To zní jako on.“

Lyra se usadila na kraj pracovní desky, nohy si přitáhla pod sebe a dál nakukovala pod pokličky, jako by byla doma. Občas něco ochutnala, občas se zeptala, co je v té misce, a Brunhilda jí odpovídala s trpělivostí, která se nezdála hraná.

Byla tu sotva den, ale už teď bylo v domě jinak. Živěji. Tepleji.

Ta dívka se jí líbila. A nemohla si nevšimnou, že Soren se choval trochu jinak.

Takhle vyvedeného z míry ho ještě neviděla. Nikdy ho nic nevyvede z rovnováhy. Ale jak se zdálo, ona ano.

 „Za chvíli bude snídaně. Podává se v jídelně. Pomůžeš mi?“

„Jasně!“ přitakala Lyra a seskočila ze stolu tak rychle, až převrhla misku s připraveným těstem.