Brunhilda už nejméně hodinu odpovídala na zvídavé Lyřiny otázky. Zatímco se jí dívka rozhodla pomoci s přípravou snídaně, ani na jedinou vteřinu snad nezavřela pusu.

Brunhildě se ale líbila. Líbil se jí ten temperament, upřímnost, a jakási neskutečně nádherná aura, která se kolem ní vznášela.

A pak tu byla ještě jedna věc, proč Lyře tak ochotně odpovídala na všechny možné otázky bez mrknutí oka... Soren.

Ten chlapec byl jako její syn. Milovala ho. A stále jí trápila představa, že navždy zůstane sám.

Že někdo s tak krásnou duší, jako měl on, nepozná, co je to láska.

A tak i když Lyřina pomoc zdála se jí jaksi kontraproduktivní..., protože zkrátka byla jako hurikán, který se prohnal kuchyní..., odpovídala ji ráda, protože ony otázky týkali se bezvýhradně hraběte.

Chtěla vědět vlastně všechno. Co jí. Jaké jídlo má nejraději. Jestli je ranní práče nebo naopak...všechno...

„A co má nejradši k jídlu?" zeptala se Lyra, když skládala příbory na tác.

„Ráno skoro nejí. Jen černý čaj bez cukru. Ale jinak zblajzne všechno. Je to ten typ muže, který si nevybírá..., v ničem."

„A je spíš noční typ?"

„Ano. Většinou pracuje dlouho do noci. Čte, píše, studuje. Je to vědec. Po otci."

„Studuje co?"

Brunhilda se otočila od sporáku. „Neurologii. Genetiku. Fyziologii bolesti. Všechno, co se týká jeho nemoci. Jeho otec zasvětil celý život hledání léku, ale neuspěl. Ale Soren pokračuje..., financuje výzkum. Podporuje kliniku. Nechal vystavět nemocnici v kraji, kde chyběla péče. A každý měsíc posílá anonymní dary rodinám, které si nemohou dovolit léčbu pro své děti."

Lyra pomalu položila lžíci na stůl.

„Tohle všechno... dělá on?"

„Ano."

„A to není všechno, děvče..., umí několik světových jazyků..., včetně latiny, kterou občas vyučuje na gymnasiu svaté Hildegardy..."

„Ale..., na latinu máme profesora. Aurelius Bellandi. Je starý a nerudný a..."

„Ano..., a právě proto ho občas Soren zastupuje." Brunhilda se pousmála, jako by si vybavila něco, co ji zároveň pobavilo i trochu rozesmutnilo.

„Profesor Bellandi je sice kapacita, ale má své dny. Někdy se urazí na celý svět, někdy na studenty, a někdy na vlastní výklad. A když se to stane, prostě nepřijde. Sedí doma, pije absint a píše dopisy do redakce Latinského listu, kde si stěžuje na úpadek klasického vzdělání."

„To jako vážně?" Zasmála se Lyra.

„Vážně. A protože je to jediný profesor latiny v Letheburferu, musí ho někdo občas nahradit. A Soren... Soren to dělá. Ne pravidelně, ale když je potřeba. Když Bellandi trucuje. Nebo když se ztratí v archivu a zapomene, že má učit."

Lyra se zamyslela. „Takže Soren učí latinu? Normálně před třídou?"

„Ano. Přijde, otevře dveře, postaví se k tabuli a začne mluvit. Bez poznámek. Bez knih. Jen tak. A studenti mlčí. Ne proto, že by se báli, ale protože... protože to zní, jako by mluvil sám Cicero."

Lyra se na moment zarazila. V očích jí problesklo něco, co tam předtím nebylo.

„A co říkají ostatní? Studenti?"

„Někteří ho obdivují. Jiní se ho bojí. Ale většina... ho nechápe," na chvíli se odmlčela, „Myslí si, že je divný. Že je odtažitý. Že si o sobě moc myslí. Ale to není pravda. On jen... chrání to, co mu ještě zbylo."