Lyra Kesslerová se znuděně usadila na zápraží babiččina domu. Byl to starý dům na kraji města, které se jmenovalo Letheburg.
No... městem by to právě nenazývala. Spíš větší vesnice s ambicemi.
Lišky tu dávaly dobrou noc, internet sem snad ještě ani nezavítal, a ona byla ráda, že má aspoň mobilní signál..., i když jen ve dvou konkrétních centimetrech u okna v kuchyni.

Babiččin dům stál u lesní cesty, která vedla nahoru do hor, tam, kde dnes poprvé pracoval Sebastian. Její bratr. Dvojče.
Tedy... technicky vzato..., narodila se o pět let později, protože jedno embryo bylo kdysi zmrazeno, ale na jejich poutu to nic nemění.

Naopak. Jsou jako dva magnety – přitahují se, odpuzují, a občas vybuchnou.

Přestěhovali se sem před víc než měsícem, ale už nyní ji to přišlo jako celá věčnost.

Není zde nic, jen knihovna, hřbitov a trafika. A škola..., Gymnasium svaté Hildegardy, která je jedinou školou v Letheburgu.

Budova je stará, kamenná, s okny, která se mlží i zevnitř. Učí tam podivní učitelé, kteří mají jména jako z románu a výrazy jako při pohřbu.
A její noví spolužáci? Taky zvláštní.

Snažila se být nenápadná a zapadnout, což bohužel v jejím případě znamenalo, že rozbila, na co sáhla a urazila každého, na koho promluvila. I když neúmyslně.

Byla tam nová, drzá, sarkastická, a okamžitě se dostala do konfliktu s místními pravidly. A navíc mluvila. Hodně...
Její bratr Sebastián vždy říkal, že od té doby, co se naučila mluvit, prakticky nezavřela pusu.

Lyra si povzdechla a zadívala se na prašnou cestu, která vedla nahoru, do hor. Do místa, kterému se říkalo, Na Skleném Vrchu.
O tom místě slyšela samé tajemnosti a šeptané historky, a už se nemohla dočkat, až se Sebastián vrátí domů.
Zde, v Letheburgu totiž nebylo lehké jen tak sehnat práci, a tak babička Sebastianovi dohodila práci právě Na Skleném vrchu.

Rod D'Arques, který tam žil, znala od dětství a jeho majitel prý hledal nového správce a pomocníka.

Ve zdejší knihovně, která voněla jako staré ponožky s levandulí, si zatím vyhrabala pár zaprášených písemností o Skleném Vrchu.
Nic konkrétního. Jen útržky. Zmínky o rodu D'Arques, o zahradách, které prý mění barvu podle nálady majitele. O sklenících, ve kterých prý pěstuje rostliny, které nikde jinde nerostou, a o jeho podivných pokusech.

Prý je vědec. Nebo alchymista. Nebo něco mezi tím.

Nemohla se už dočkat, až se Sebastian vrátí domů.
A ještě víc se nemohla dočkat, až se za ním zítra vypraví.
Přece když tam Seba pracuje, tak může, ne?
Nejvíce ale byla zvědavá na něj...na Sorena D'Arguse.

Prý se s nikým nestýká. Nikam nechodí a snad ani neumí mluvit. Paní z trafiky tvrdila, že je nevrlejší než pes, takže žádného psa na hlídání ani nepotřebuje, stačí, když se podívá.
A že prý jezdí po nocích na koni lesem, jako by auta neexistovala. A ven vychází jen když se setmí.

Lyra nevěděla, co z toho je pravda, ale věděla, že se tam zítra vydá.
Sebastian tam pracuje, a ona je přeci jeho setra. Kontrolní orgán.
Znovu se zadívala na cestu k horám..., každou chvíli se měl vrátit.
A ona měla připravených asi devatenáct otázek.
Možná dvacet.