Sebastian Kessler zastavil svůj černý motocykl na nádvoří Skleného panství.
Byl to Triumph Bonneville, elegantní stroj, svižný, a s duší rebela, stejně, jako měl on.
A jak si musel přiznat, docela se na něj i dobře balily holky.

Ale tady, na tomhle místě, vypadal jeho bourák jaksi... nepatřičně. Jako by sem nepatřil.
Rozhlédl se kolem.
Připadal si jako v jiném světě. Chvíli ho napadlo, že by se sem hodilo přijet na koni, nebo v kočáře.

Dům byl veliký, ale ne okázalý. Spíš... starý, krásný, a trochu znepokojivý.
Kamenné zdi byly porostlé břečťanem, okna byla vysoká, úzká, a střecha měla věžičky, komíny, a jeden malý balkon, který vypadal, že už dlouho čeká na někoho, kdo se tam postaví a vzdá hold svým podaným.

Měl dvě hlavní křídla, a nad vchodem visel znak, stylizovaný strom s kořeny, které se stáčely do kruhu.
Do babiččina domu to nebylo daleko, ten stál dole, pod hranicí lesa, u cesty, kterou se sem vydal, ale v noci by tudy nešel pěšky ani za milion.

I kdyby tam na něj čekal celý dívčí internát připravený splnit mu každou fantazii. A že jich v hlavě neměl zrovna málo.

Bylo ale fakt, že si je také dost úspěšně plnil. Holky se na něj vždy lepily jako vosy na bonbón, takže někdy až moc.
Nikdy si ale nestěžoval, měl jich víc, než většina jeho vrstevníků stihne za celý život, a upřímně, bavilo ho to.
Miloval ženský. Miloval sex. A rozhodně se za to nestyděl.
Proč by taky měl?
Když se usmál, padaly mu do náruče.
Když mlčel, chtěly vědět, co si myslí.

Měl v sobě něco, co se nedá naučit, přirozený šarm a charizma a fungovalo to. Zatraceně dobře.

O panictví přišel ve třinácti. Neplánovaně, ale rozhodně ne neochotně.
Od té doby měl jasno..., sex bude jeho největší koníček, a ženský jeho nejoblíbenější záliba.
Ne že by byl úplně bez citu. Jen prostě věděl, co chce.
A většinou to dostal.

Na škole byl hvězda.
Kapitán fotbalového týmu, samozřejmě. Ale to byl jen začátek...
Byl ten, co měl vždycky holku, a když ne jednu, tak dvě nebo tři.
Ten, co měl klíče od tělocvičny, i když je nikdy oficiálně nedostal.
Ten, co rozhodoval, kde bude večírek, kdo hraje, a kdo se dostane na seznam.
Sebastian Kessler.
Značka.
Styl.
Síla.
A úsměv, který fungoval jako univerzální vstupenka.

Vystudoval kovářství.
Ne proto, že by chtěl být romantický vesnický řemeslník, ale protože miloval oheň, kov, a ten pocit, když se něco tvrdého poddá jeho rukám.
Byla to práce, která ho bavila, víc než škola, nebo fotbal.
Měla v sobě sílu, rytmus, a něco primitivně krásného.
A taky zase zatraceně dobře fungovala na holky.

Pracoval často do půl těla, s rukama od sazí, hrudí lesklou potem, a žárem, který mu kreslil stíny na kůži.
Ani nemusel nic říkat, stačilo, že stál u výhně, s kladivem v ruce, a soustředěným pohledem.
Holky to milovaly.
A teď stál tady, na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc.

Ovšem... neměl na výběr. Nemohl nechat Lyru jet samotnou.
I kdyby se mu sem nechtělo sebevíc..., a že se mu nechtělo, nedovedl si představit, že by o ni přišel.
Byla jeho dvojče. Ne podle data narození, ale podle něčeho hlubšího.
Byla o víc jak pět let mladší, ale to nehrálo roli. Od chvíle, kdy ji jako pětiletý poprvé uviděl, věděl, že patří k němu.
Že je to ona. Ta, kterou bude chránit, i kdyby celý svět shořel.

Byli na sobě závislí. Jako by sdíleli své myšlenky.
Jako by cítili stejné věci ve stejný čas.
Nikdy to neuměl vysvětlit, ale věděl to.
A to stačilo.

Takže kvůli Lyře se odstěhoval taky.

Brzy mu bude třiadvacet. Má silné ruce, co zvládnou práci, chytrou hlavu, co ví, kdy mlčet, a minulost, která ho naučila přežít.
Ale Lyra..., o tu se musí postarat.
Vždycky.