Freya D'Arques stála u okna obývacího pokoje a dívala se na nádvoří, kde právě zastavila motorka.
Černá, lesklá, s tvarem, který si říkal o pozornost.
Ten stroj měl v sobě něco teatrálního, jako by se chtěl líbit.
A muž, který na něm přijel, rozhodně věděl, jak na to.

Sesedl s jistotou, která se nedala naučit.
Měl na sobě černé džíny, koženou bundu, a nesl se nádvořím s tím zvláštním druhem klidu, který mají jen lidé, co jsou zvyklí být středem pozornosti.
Způsob, jakým se dotkl přilby, jak ji sundal, jak se mu rozcuchaly vlasy...to vše svědčilo o tom, že tento muž si byl zatraceně jistý sám sebou.
A pak ten obličej. Byl až znepokojivě hezký.
Ne tím klasickým způsobem, co se hodí na plakát. Spíš jako někdo, kdo ví, že je hezký, a umí to použít.
Oči měl světle modré, čehož si všimla i na tu dálku, soustředěné, a rty, které si říkaly o polibek.
Další typ, co si myslí, že svět se točí kolem jeho úsměvu.

Freya si povzdechla.
Kdyby dům nepotřeboval pomoc, nikdy by dalšího zaměstnance nepřijali.
Ale Magdalénu znala od malička, a tak věděla, že se na její slovo může spolehnout. A pokud řekla, že její vnuk je spolehlivý, věřila jí.

Rod D'Arques žil na Skleném Vrchu už několik století, a ona a její bratr Soren D'Arques byli poslední z rodu.
Zůstali jim jen dva oddaní služební: starý majordomus Edgar a jeho žena, kuchařka Brunhilda.
Byli víc než personál. Byli rodina. Byli ti, kdo zůstali, když ostatní odešli.

Ale Soren...Soren jí byl vším. Bratr, spojenec, její zrcadlo.
Poslední hrabě z Letherburgu.
Byl krásný, ne tím uhlazeným způsobem, ale syrově a nepřehlédnutelně.
Vysoký jako hora, černovlasý a statný.
Měl v sobě sílu, která nevyžadovala pozornost a oči jako noc černé.

Vzpomněla si na chvíli, kdy se to všechno zlomilo.
Byl ještě malý, sotva osm let. Dostal horečku, která nešla dolů, a jeho tělo se začalo bránit samo sobě.
Lékaři mluvili o nervové poruše, o autoimunitě, o věcech, které zněly jako cizí jazyk.

Idiopatická senzorická hypersenzitivita. Tak zněl jejich ortel.
Slovo, které nikdo pořádně nevysvětlil, ale všichni se ho báli. A od té chvíle se všechno změnilo.

Soren měl osm, a najednou se ho nikdo nemohl dotknout.
Každý kontakt mu působil bolest, jako kdyby se spálil, jako kdyby mu kůže hořela zevnitř.
Uzavřel se do sebe a ponořil se do svého světa. Začal žít jinak.
Ve vlastním rytmu, ve vlastním světě.
Cvičil každý den, tvrdě a bez výmluv. Jako by se snažil udržet tělo v klidu, aby ho nezradilo. Jako by se snažil udržet tělo v šachu.
A pracoval.
Ve své laboratoři, mezi knihami, přístroji, poznámkami, které nikdo jiný neuměl přečíst.

Vystudoval biologii, chemii, fyziku.
Naučil se několik jazyků, anglicky, francouzsky, německy, latinsky.
Je mu čtyřiadvacet, ale nikdy nepoznal lásku.
To je to, co jí bolí nejvíc.
Nikdy se ho žádná žena nedotkne. Nikdy ho nebude moct žádná žena obejmout a políbit.

Nikdy se s žádnou ženou nepomiluje.

A přitom... Je to muž, který by si to zasloužil.
Je laskavý, trpělivý a oddaný. Krásný, silný a chytrý.
A uvnitř tak sám, že to někdy nejde vydržet.