Soren D'Arques se zamyšleně zadíval z okna své pracovny.
Venku začalo pršet. Tenké kapky klouzaly po skle a stékaly dolů jako myšlenky, které se nedají zastavit.
Tohle počasí mu vyhovovalo, bylo stejně pochmurné jako on.
Bylo mu pětadvacet. Byl posledním hrabětem z Letherburgu.
Jeho jmění by mu vystačilo na několik životů v blahobytu, mohl by cestovat, nakupovat, užívat si.
Ale nikdy to nedělal. Nepatřil k těm, kteří hýří penězi nebo dávají svůj titul na odiv.
Nezval hosty, nepořádal večírky, plesy, ani lovy. Naopak.

Věnoval peníze na výzkum. Podporoval kliniku, která se zabývala vzácnými nervovými poruchami.
Nechal vystavět malou nemocnici v kraji, kde chyběla péče.
A každý měsíc posílal anonymní dary rodinám, které si nemohly dovolit léčbu pro své děti.

Byl vědcem.
Po otci, který celý život zasvětil hledání léku na Sorenovu nemoc. Idiopatickou senzorickou hypersenzitivitu.
Od osmi let se ho nikdo nemohl dotknout. Každý kontakt mu působil bolest, jako by se ho někdo dotkl žhavým železem. Jako by někdo vařil jeho vnitřnosti za živa. Už jen pouhý dotek mu způsoboval panické ataky a utrpení.
A když před pěti lety, přišli o oba rodiče při leteckém neštěstí, zůstala mu jen Freya. A Edgar s Brunhildou, kteří byli víc než služební, byli rodina.

Ostatní tohohle sídla odešli, a ani se jim nedivil.

Byl mladý, v plné síle a jeho tělo překypovalo energií. Cvičil denně, tvrdě a bez výmluv.
Byl vysoký, charismatický, jeho muskulatura přiváděla ženy do kolen.
Byl chytrý, sečtělý, mluvil několika jazyky, včetně latiny.
A přesto...
Ženy pro něj byly zakázané ovoce.

Ne že by po nich netoužil, a ne že by ony netoužily po něm..., patřil mezi nejvyhledávanější staré mládence..., ale nemoc ho předurčila k tomu, aby zůstal nepolíben.
Navždy mu byla slast milování zakázána.
A přitom tak moc toužil po tom, přivinout k sobě ženu. Jen na chvíli. Jen jednou. Cítit teplo, dotek a blízkost.

Aby se z toho nezbláznil, vystavěl kolem sebe hradbu, přes kterou pustil jen málokoho.
Zatrpkl a začal vyhledávat samotu.

Náhle se ozvalo zaklepání a dveře se otevřeli.

„Pane hrabě... pan Kessler. Přišel kvůli práci," řekl majordomus Edgar klidně, jako vždy.

„Děkuji, Edgare. Můžeš jít," odpověděl Soren, aniž by se otočil od okna.
Stál nehnutě, jako by ještě chvíli potřeboval být sám.
Teprve když majordomus tiše opustil místnost, pomalu se otočil na příchozího.

Změřil si ho pohledem.
Černá bunda, pevný postoj, jistý výraz. Přesně ten typ muže, který ví, že vypadá dobře, a ví, že to funguje.
Sebevědomí měl v každém gestu, ale Soren už dávno věděl, že vzhled je jen obal.
Samota ho naučila poznávat lidi jinak.
A tenhle muž...ačkoliv vypadal jako někdo, kdo střídá ženy jako ponožky, něco v něm ho zaujalo.
Možná to bylo to, jak stál.
Možná ten pohled.
Možná jen tichá intuice...

„Takže... vy jste ten kovář?" řekl Soren a zadíval se mu zpříma do očí.

„Pane Kesslere," pokynul Sebastian, přistoupil blíž a zkoumavě si Sorena prohlédl.
Ačkoliv mohl být stejně starý, něco na tom muži působilo jinak.
Z očí mu čišela zkušenost, klid, a tíha, kterou nedokázal pojmenovat.
„Brunhilda se za vás zaručila..., tedy nepochybuji o jejím slově..." pokýval Soren zamyšleně hlavou, „V tom případě... kdy můžete nastoupit?"

Sebastian trochu znejistěl a polkl. Přeci jen..., čekal, že ho trochu vyzpovídá.
„Třeba hned," řekl ale nakonec.

„Dobrá. Váš pokoj je připraven."

„Pokoj? Ale... bydlím dole u své..." Nestačil dopovědět, protože mu hrabě skočil do řeči.
Zaváhal ale hlavně kvůli Lyře. Bylo mu jasné, že by těžko nesla, kdyby se od ní odloučil.

„To je podmínka," řekl Soren klidně, „Pakliže tu práci chcete, bydlet budete zde. Trvám na tom."
„Můžu se zeptat proč?" Povytáhl překvapeně obočí. Ne, že by s tím měl až tak velký problém, ale přeci jen...
Soren se znovu otočil k oknu.
„Potřebuji někoho, kdo tu bude. Kdo bude vždy k dispozici, když se něco pokazí a bude znát rytmus tohohle místa..." na moment se odmlčel, „Tenhle dům není jen místo. Je to práce, která nikdy nekončí."
„A upřímně..." Jeho pohled se vrátil k Sebastianovi, tentokrát už méně strohý.
Méně obrněný.

„Nechci tu cizince, co přijdou ráno a večer zmizí. Nechci někoho, kdo si odpracuje svoje a pak se vypaří. Tenhle dům... tohle místo... je všechno, co mi zbylo. A lidé, kteří tu jsou, nejsou jen zaměstnanci. Jsou součástí. A já potřebuju vědět, že ten, kdo tu bude, to chápe."

Sebastian mlčel. Věděl, co mu tím Soren říká. Babička o tom mluvila.
Tenhle muž ztratil vše. Ztratil sebe, a jemu jen při té představě přejel mráz po zádech.

„Rozumím," řekl nakonec tiše. „Zůstanu."

„Dobře. Váš pokoj je v západním křídle. Edgar vám ukáže cestu."

Sebastian se otočil ke dveřím. Ale než odešel, ještě se jednou se podíval na Sorena.
A v tom pohledu bylo něco jako respekt. Možná i pochopení.
Možná začátek něčeho, co ani jeden z nich zatím neuměl pojmenovat.