Uběhlo několik hodin, když Sebastian usedl k večeři na Skleném Vrchu.
Seděl u stejného stolu jako jeho zaměstnavatel. Už to mu ale přišlo trochu nevšední.
Ale jak si všiml, nevšedního tady toho bylo víc.

Třeba to, že hrabě jednal s majordomem a kuchařkou jako rovný s rovným.
Žádné rozkazy, žádné povýšené tóny.

A také byl dle všeho Soren puntičkář. Důsledný až na kost.
Snídaně v osm. Oběd přesně ve dvanáct. Večeře v sedm.
Na chlup přesně, jako by byl na vojně. Výjimky nepřicházeli v úvahu.

Dům měl rytmus, a ten rytmus se neporušoval.
Každý věděl, co má dělat.
Brunhilda, stará kuchařka ale to slovo jí bylo malé. Starala se o víc než jen o jídlo.
Byla to žena, která znala každou prasklinu ve zdi a každou bolest v srdci.
Bez titulu, bez funkce, a přesto to byla ona, kdo držel dům pohromadě.
Nepasovaná hospodyně, nepsaná správkyně klidu.
A Edgar? Majordomus, ano, ale taky něco víc.
Tichý strážce pořádku a muž, který věděl, kdy zasáhnout a kdy nechat věci plynout.
Sebastian měl pocit, že kdyby dům začal hořet, Edgar by věděl, co zachránit jako první..., a nebyly by to věci.

Chovali se jako rodina. Byli loajální a beze sporu tu nebyli proto, že by museli, ale proto, že sami chtěli.
A Soren... ten většinu času mlčel.
Zahleděný do talíře, nebo do svých myšlenek.
Jako by byl pořád myšlenkami někde jinde.

Sebastian si všiml i jeho posilovny.
Malá místnost, ale vybavená líp než kdejaké městské centrum.
Činky, hrazdy, boxovací pytel.
Byl si jistý, že si tím Soren kompenzuje něco, co nemůže jinak vybít.
Nevybitou energii, frustraci a sexuální touhu.

Hlavou mu proběhlo: Jak to ten chlap může vydržet? Bez ženský? Ta představa mu přišla nemyslitelná, a byl rozhodnut si s ním o tom později promluvit.

Nyní seděl Soren na svém místě, nehnutě, jako by byl součástí nábytku. A vedle něho, stejně klidná a stejně tichá, jeho setra Freya.
Také si všiml, že mezi nimi je něco víc než jen sourozenecký vztah. Něco hlubšího. Možná podobného tomu, co měl on s Lyrou.
A musel uznat, že Freya byla krásná.
Jiným způsobem než dívky, které mu prošly postelí.
Tichá a nepřístupná. Jako kniha, kterou si netroufneš otevřít, protože víš, že tě změní.

Byla pro něj záhada. Ano, líbila se mu, ale něco na ní ho zneklidňovalo.
Zřejmě měla se svým bratrem hodně společného..., snad se taky nikdy nesmála jako on.
Jako by oba zapomněli, co je to život.

Sebastian se s chutí pustil do jídla. Nabral si hojně z mísy na stole a vůbec se nežinýroval.

Nikdy neměl problém zapadnout do kolektivu a už vůbec mu nedělalo problém sžít se s prostředím. Ať bylo jakékoliv.

A zde se tak nějak hned od začátku cítil jako doma.

„Tak..." řekl najednou, hlasitěji, než zamýšlel. „Je to tu pěkný. Trochu jako v klášteře, ale s lepším jídlem."

Freya zvedla oči od talíře a Soren se na něj pomalu otočil.
Brunhilda se pousmála, a Edgar se také snažil skrýt úsměv, který se mu dral do tváře.

Oni dva byli totiž hned od začátku za jedno: Onen mladík se jim líbil, a doufali, že snad do tohoto domu vnese tolik potřebnou chuť k životu.

Sebastian si uvědomil, že to možná nebylo úplně šťastné přirovnání.
Chtěl to napravit a něco říct.
Něco lehkého, co by uvolnilo atmosféru.

„Teda... ne že bych měl něco proti klášterům," dodal rychle. „Ale tam bych neměl za spolubydlící, takovouhle krásnou ženskou..." Kývl hlavou směrem k Freye. „A to by byla škoda."

U stolu se rozhostilo ještě větší ticho. Hned si všiml, že Freya zčervenala, a to byla pro něj indicie, že je jistě ještě panna.

V ženách dokázal číst jako v knize, a tahle zčervenalost, ten drobný pohyb ruky, kterou si mimoděk přitáhla pramen vlasů za ucho, mu napověděl víc než slova.

Sebastian si uvědomil, že to přehnal. Zase.
A že tohle nebyl ten typ stolu, kde se podobné poznámky přecházejí s úsměvem.
Freya zčervenala, ale ne uraženě, spíš překvapeně.
A Soren... ten položil příbor s takovou přesností, že to znělo jako tečka za větou.

„Zajímavé," pronesl hrabě tiše.
„Obvykle trvá novým příchozím několik dní, než se pokusí flirtovat u polévky."

„No jo..." řekl Sebastian a zavrtěl se na židli.
„Mám dar říkat věci, které zní líp v mojí hlavě než venku. Ale aspoň je to upřímný, ne?"

„Upřímnost je cenná. Ale někdy je lepší ji dávkovat." Odvětil tiše hrabě.

„Možná," řekl, „ale já nerad ztrácím čas. Vím, co chci, a když to vidím, tak za tím jdu. Bez obalu a bez tanečků."
Zvedl pohled k Freye.
„A když je žena krásná, tak to řeknu. Nechodím kolem horké kaše. Život je krátkej, ale krásnej. Jen se musí umět žít."

Brunhilda se na okamžik zastavila s naběračkou nad talířem a Edgar se pousmál do sklenky.
Freya se na něj podívala s výrazem, který se nedal úplně přečíst..., něco mezi překvapením a zvědavostí.
A Soren... ten se na něj zadíval o vteřinu déle, než bylo nutné.
„A mimochodem..." opřel se Sebastian sebevědomě do opěradla židle, „Když už jsme si tak pěkně sešli, a jsme skoro stejně staří... co kdybychom si tykali?"
Mrkl na Sorena.
„Teda... pokud to neporuší nějaký místní protokol."

U stolu se rozhostilo ticho. Brunhilda se lehce zakuckala a Freya se podívala na bratra.
A Soren... ten se na chvíli zadíval na Sebastiana, jako by zvažoval, jestli je to drzost, nebo odvaha.

„Dobře," řekl nakonec, „Pokud to pomůže, abys mluvil míň... souhlasím."