Lyra netrpělivě čekala, až se Sebastian vrátí domů. S očima upřenýma na hodiny, které se táhly jako med, se nemohla dočkat až dorazí a zodpoví všechny její otázky.
Co tam viděl?
Jak to tam vypadá?
Kdo tam žije?
A hlavně..., co je zač ten tajemný hrabě?

Ale přišel večer ... a Sebastian se nevrátil.
„Zřejmě zůstal na noc v domě..." Pokrčila babička Magdaléna rameny klidně, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě.

To se ovšem Lyře nezdálo. Za normálních okolností by už ho bombardovala zprávami a jistě by měl už nejméně padesát zmeškaných hovorů, ale v tomto zapadákově nebyl vůbec signál.
A babička? Ta nikdy telefon nevlastnila.
„Ty novoty nesnáším," říkávala. „Když se má něco stát, stane se. A když ne, tak se to stejně nedozvíš."

Lyra se pokusila usnout, ale nešlo to. Převalovala se ze strany na stranu, zkoušela počítat do sta, pak zpátky, ale její mysl byla příliš hlučná.

Představovala si, jak Sebastian sedí někde v tom podivném domě, možná svázaný a obklopený cizími lidmi, kteří možná nejsou tak úplně lidmi, a odpovídá na otázky.

V duchu si přehrávala všechny možné scénáře, od těch banálních až po ty, které by se hodily spíš do hororu. A čím víc si představovala, tím víc jí bylo jasné, že tu nemůže zůstat a jen tak nečinně čekat.

Potichu vstala, obula si tenisky a vzala baterku, kterou našla v zásuvce pod starými utěrkami. Otevřela dveře tak tiše, jak jen to šlo, a když se ujistila, že babička spí, vyklouzla ven.

Vzduch byl chladný, a tma kolem domu byla hustá, skoro hmatatelná, že neviděla na krok před sebou. Les se před ní rozprostíral jako černá stěna, ale Lyra neváhala.

Věděla, kudy jít. Ne přesně, ale dost na to, aby se neztratila.

A kdyby se ztratila? No..., to už by nějak zvládla.

Šla rychle, téměř běžela, a baterkou kmitala ze strany na stranu, osvětlovala si cestu, ale i stromy, keře a stíny, které se jí zdály podezřelé.

Několikrát se zarazila, když zaslechla prasknutí větve nebo šustění listí, ale pokaždé se znovu rozeběhla, poháněná zvědavostí, neklidem a tou zvláštní směsí strachu a vzrušení, která jí proudila v žilách.

Netušila, že v tom lese není sama. Netušila, že Soren, který měl ve zvyku procházet se v noci mezi stromy, ji zahlédl už z dálky. Stál tiše, nehybně, téměř splýval s okolím, a pozoroval ji, jak se prodírá lesem jako světluška, která se zatoulala příliš daleko od domova.

Soren šel za ní tiše, neviděn, jako by byl součástí lesa. Jeho kroky se ztrácely v mechu, a jeho pohyby byly přesné, kontrolované a téměř nepostřehnutelné. Nešlo o zvědavost. Nešlo ani o podezření.

Byla to potřeba vědět, kdo je ta dívka, která se v noci vydala lesem k jeho domu, bez strachu, bez váhání, jen s baterkou v ruce.

Pozoroval ji z dálky, ale dost blízko na to, aby si všiml detailů. Měla na sobě šaty, lehké a nepraktické, které se jí lepily na nohy pokaždé, když se prodírala křovím. Na nohách tenisky, které už dávno ztratily svou původní barvu, ale stále držely pohromadě. A vlasy..., dlouhé, zrzavé, rozpuštěné, jí vlály kolem pasu, zachytávaly se o větve a tančily ve větru jako plameny.

Vypadala jako lesní víla, ale ne ta z pohádek, spíš jako zjevení, které se objevuje jen jednou za život, nečekaně a bez varování.

Sledoval ji, jak stoupá po stezce, která vedla přímo ke Sklenému Vrchu. Nezastavovala se, neotáčela se, jako by přesně věděla, kam jde. A přesto bylo jasné, že tu nikdy předtím nebyla.

Její pohyby byly neklidné, roztěkané, ale cílevědomé. Jako by ji vedla intuice, ne mapa. Jako by ji něco táhlo.

V jeho mysli se začaly objevovat otázky, které si dlouho nepokládal. Kdo je? Proč přichází právě teď? Co ví? A proč mu připadá, že její přítomnost mění vzduch kolem něj?

Nezastavil ji, ani ji neoslovil. Jen ji nechal jít a šel za ní zvědav, co to zjevení udělá.