Lyra dorazila k bráně zadýchaná, s baterkou v ruce a s očima rozšířenýma vzrušením i nervozitou. Cesta lesem jí zabrala víc času, než čekala, ale ani jednou se nezastavila. Ne proto, že by se nebála, ale protože věděla, že kdyby se zastavila, mohla by si to rozmyslet. A to nechtěla. Ne teď, když už byla tak blízko.

Brána byla vysoká, kovová, s ornamenty, které se ve světle baterky leskly jako hadí šupiny. Položila ruku na chladný kov a zkusila ji otevřít. Samozřejmě byla zamčená.

Rozhlédla se kolem sebe, zkontrolovala, jestli ji někdo nevidí, a pak si vytáhla z vlasů obyčejné kovové pérko. Sebastian jí kdysi ukázal, jak s ním otevřít visací zámek. Tehdy to byla hra. Teď to byla nutnost.

Klečela u zámku, baterku si položila mezi kolena, a začala pracovat. Prsty jí klouzaly, ale věděla, co dělá. Po několika pokusech zámek tiše klapl.

Brána se s lehkým vrznutím pootevřela a Lyra se protáhla dovnitř, tiše, jako stín. Ocitla se na štěrkové cestě, která vedla k domu. Všude kolem byla tma, jen její baterka kreslila úzký kužel světla na zem. Dům se před ní tyčil jako něco mezi zámkem a hrobkou. Vysoký, tichý, s okny, která připomínala oči.

Zkusila hlavní dveře. Zamčeno. Zkusila boční vchod. Taky nic. Pak si všimla okna v přízemí, pootevřeného, s květináčem na parapetu. Přistoupila k němu, odsunula květináč, nadzvedla rám a opatrně se protáhla dovnitř. Dopadla na koberec, tiše, jen s lehkým žuchnutím. Zvedla se, oprášila si kolena, a rozhlédla se.

Byla v chodbě. Dlouhé, tiché, osvětlené jen slabým světlem z lampy u schodiště. Dům spal, ale Lyra věděla, že Sebastian je někde tady. A že ho najde.

Nevěděla, kde má pokoj, ale to ji nezastavilo. Vyšla po schodech, tiše, krok za krokem, a její baterka osvětlovala obrazy na stěnách, staré rámy a těžké závěsy.

Netušila, že ji někdo sleduje. Netušila, že Soren, šel celou dobu za ní a fascinovaně sleduje ono noční zjevení.

Sledoval, jak se přiblížila k bráně, jak si vytáhla pérko z vlasů, jak klečela u zámku s baterkou mezi koleny, soustředěná, odhodlaná a překvapivě klidná. 

Nezastavil ji. Neoslovil. A dokonce ji nechal, aby se vloupala do jeho domu.

Sám si nedokázal zodpovědět, proč to udělal. Snad zvědavost? Snad něco jiného?

Teď stál o několik kroků níž, v přítmí schodiště, a pozoroval, jak stoupá vzhůru. Její baterka kreslila na stěnách podivné stíny, které se hýbaly s každým jejím krokem.

Šla pomalu, ale jistě. Ne jako někdo, kdo se bojí, ale jako někdo, kdo ví, že má právo být tam, kde je. 

A to ho zneklidňovalo víc než samotný fakt, že se vloupala do jeho domu.

Lyra se zastavila u prvních dveří, naklonila se k nim, pak pokračovala dál. Vypadala jako někdo, kdo hledá konkrétní věc, ale neví, kde přesně ji najde. Soren ji nechal jít.

  Ne proto, že by nevěděl, co má dělat, ale proto, že chtěl vědět, co udělá ona.

Zůstal stát ve stínu, a čekal. A zatímco Lyra mířila dál chodbou, on se tiše přesunul k místu, odkud ji mohl slyšet.

„Fuj! To jsem se lekla!" Vykřikla náhle Lyra, když se zpoza rohu na chodbě vynořil Sebastian.