Zpoza rohu se rozcuchaný, bosý, s tričkem naruby a v boxerkách vynořil Sebastian.

„A do prdele!" vydechl překvapeně a zakryl si oči rukou, když mu Lyra posvítila do očí, „Co tu děláš?! A ..., jak ses sem sakra dostala?!"

„To je tvoje první otázka?" odsekla Lyra, aniž by sklopila baterku, „Žádné..., jsi v pořádku, Lyro? Nebo nepokusil se tě někdo cestou znásilnit?" Zatvářila se naštvaně, a ani jeden z nich nezaregistroval tiché klapnutí. A pak další a další. Vůbec si toho nevšimli.

Ale za pootevřenými dveřmi stála Freya, v dalších Brunhilda s hrníčkem v ruce a Edgar s výrazem člověka, kterého už nic nepřekvapí. A Soren, opřený o rám dveří, s rukama složenýma na prsou, čekal, co se bude dít dál.
Nikdo z nich nezasahoval.
Zatím.

„No promiň, ale když se tady uprostřed noci zjeví zrzavý poltergeist..." zašermoval ji rukou před obličejem, „Nemůžeš sakra vypnout tu baterku?"

„A no jo, pořád..." zabručela Lyra, zhasla baterku a zůstala stát ve tmě, jen s matným světlem z lampy u schodiště, které jim kreslilo podivné stíny na obličeje. „Ale vážně, co tady děláš? Myslela jsem, že se vrátíš. Že mi řekneš, co jsi zjistil. Že se aspoň ozveš. A místo toho tu běháš skoro nahatej!"

„Já tu pracuju!" šeptl Sebastian, ale tak hlasitě, že to znělo jako ozvěna v knihovně. „Tohle je moje práce. Neměl jsem čas se ozvat, to ty jsi sem vtrhla jako hurikán!"

„Šeptáš moc nahlas," sykla Lyra, ale sama mluvila stejně hlasitě. „A jestli je tohle tvůj nový život, tak bych ráda věděla, proč to vypadá jako scéna z gotického románu. Ticho, temné chodby, tajemný hrabě, a ty v prádle. To mi nevychází."

„To není prádlo, to jsou boxery. Funkční oděv na spaní."

„A vážně?" zamračila se na něj, „Vsadím se, že se právě vracíš z pokoje nějaký ženský."

„Z pokoje nějaký ženský?" zopakoval Sebastian a obočí mu vystřelilo vzhůru, „Lyro, prosím tě, podívej se na mě..., vypadám jako někdo, kdo by teď zvládl romantickou návštěvu?"

„To je přesně to, co by řekl někdo, kdo se právě od nějaký ženský plíží," zašklebila se na něj, „A navíc, ten výraz? Ten znám. Ten máš vždycky, když se snažíš něco ututlat."

„Ten výraz mám, když mě někdo oslepí baterkou a pak mi dojde..., že se vlastně vloupal do cizího domu!"

Sebastian se opřel o zeď, rukama si unaveně přejel po obličeji a pak se zadíval na sestru, která stála uprostřed chodby jako generál před výslechem.

„Dobře. Takže jsi se sem vloupala..., v noci a bez pozvání. A teď mi tu děláš scénu. Co přesně chceš slyšet?"

„Pravdu. Co se tu děje. Kdo je ten tajemný hrabě. Proč jsi mi nic neřekl. A proč máš pocit, že je normální se neozvat, když seš v domě, který vypadá jako místo, kde se scházejí upíři."

„No ale jak se zdá, ty máš pro strach uděláno..." zamračil se Sebastian, „To mi vážně chceš říct, že se sama v noci sakra touláš po lese?!"

„Jasně že jo!" vyhrkla Lyra, jako by to byla ta nejlogičtější věc na světě. „Co jsem měla dělat? Ty se nevracíš, nevoláš, neodpovídáš, a babička jen pokrčí rameny, že jsi asi zůstal přes noc. Jako by to bylo úplně normální! Ale já jsem si představovala, že tě tu jistě někdo zlikvidoval. Že tě třeba přivázali ke stolu v nějakým sklepení a teď tě mučí, nebo tak něco."

Sebastian se nadechl, ale Lyra ho nenechala promluvit.

„A že to byl ten hrabě!" vyhrkla Lyra, než se Sebastian vůbec nadechl. „O něm se tu vypráví věci, co by ti zvedly žaludek i bez večeře. Že je divnej. Že se skoro s nikým nebaví, že se v noci prochází po lese, jako by tam hlídal nějaký tajemství. A že když tě zahlédne, nevíš, jestli tě sleduje nebo si tě rovnou zapisuje do seznamu obětí. Já si prostě představila, že tě tu drží v nějakým sklepení, přivázanýho k židli, a že ti pomalu vysává duši. Nebo krev. Nebo obojí. Protože jestli někdo v tomhle kraji vypadá jako upír, tak je to on."

Sebastian se na chvíli odmlčel, pak si založil ruce na prsou a naklonil hlavu na stranu. „Hm... ale koukám, že tě to stejně neodradilo sem přijít," pronesl s takovou dávkou ironie, že by se dala krájet. „Takže buď jsi statečná, nebo blázen. Anebo obojí. Což by vlastně sedělo."