Chloe stála před zrcadlem a mračila se na sebe. Položila si ruku na své břicho a vypustila vzduch z plic. Ten pohled se jí vůbec nelíbil. Zatáhla břicho tedy znovu do sebe a postavila se do profilu. Cítila se nafouklá, čím dál tím víc. I když břicho do sebe zatáhla, jak jen to šlo, stejně bylo z profilu patrné, jak jí vyrostlo.

 „Kruci!" zaklela nahlas, „To proto, že jsem tady jak ve vězení!" V tu chvíli se jí znovu zvedl žaludek. Zhluboka se nadechla, a pak ještě několikrát, protože věděla, že to jí od té nevolnosti kolikrát i pomůže.

 Stále stála před zrcadlem a zamračeně se prohlížela. Připadala si vážně nějak divně. Jako kdyby to snad ani nebyla ona. Jen nevěděla proč. Ale bylo to jistě tím, že už je tu zavřená téměř měsíc a půl a nemůže ani na krok. 

„Kruci!" zaklela znovu. Myslela si, že její útěk bude trvat dva, maximálně tři dny, a pak jí Kieran s prosíkem a na kolenou, bude přemlouvat, aby se vrátila zpátky. Ona by dělala ještě samozřejmě drahoty, aby ho donutila jí přiznat, že bez ní nemůže žít.

 Ta představa, velkého capa mafie La Kingpin Morte, u jejích nohou, byla tak lákavá. Nyní by mu ale s chutí přišlápla krk. Však ji snad ani vážně nehledal. Nebo mu to snad dokonce tak vyhovovalo?

 Prevít jeden! Kdyby se jí dostal do rukou, tak by..., tak by..., zavřela oči, při té představě. Přála si mu udělat něco hodně ošklivého, a zároveň si přála, aby jí líbal a hladil a nikdy nepřestal.

 Zprudka vydechla, když se jí v podbřišku rozlil známí pocit touhy. A to ještě k tomu nedostala ani svou menstruaci, prolétlo jí hlavou, jako blesk z čistého nebe. Úplně náhle a naráz, a ona na sebe zůstala nevěřícně zírat. Pak zatřásla hlavou k odporu. Kdy že to vlastně dostala naposledy? Ano, o tom, že to bylo před svatbou, nelhala.

 „To je blbost!" Vyhrkla, jakoby chtěla přesvědčit sama sebe. Jistě to bude tím rozrušením. Stává se přeci, že přijde zpoždění, v závislosti na stresu a tak.

 Ale tak dlouho? Zoufale si prohrábla vlasy. Doktor přeci potvrdil jen to, co chtěli, aby řekl. Díky Talonovy, teď Kieran věří v její těhotenství, a ona tomu zřejmě už uvěřila taky. Jasně! Tím to bude! Je tak znuděná, že už jí z toho tady hrabe.

 Najednou uslyšela na zahradě nějaký zvuk. Vykoukla z okna a vytřeštila oči. Po zahradě se začali pohybovat neznámí lidé, a do domu nosily krabice, tašky a různé předměty, o kterých ani nevěděla, na co slouží. Seběhla po schodech a vyřítila se na zahradu.

 „Co se tu kruci děje?!" Vyštěkla na jednoho ze svých bodyguardů. Ohlédla se přes rameno, kde zrovna dva muži táhli do domu zabalený předmět, podobný gynekologickému křeslu. 

„Nic, madam," odvětil muž klidně, „jen jsme převzali zásilku." 

„Zásilku?! Nic jsem si neobjednala!"

 „Vy ne, madam. Ale někdo jiný ano."

 „A kdo kruci! To bych o tom snad musela vědět, ne?!" Zašermovala mu před obličejem, a se zoufalým výrazem ve tváři, se otočila.