≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

KNIHA DRUHÁ: O TÉMĚŘ TISÍC LET POZDĚJI. SOUČASNOST

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

„Mám pocit, že jsme konečně u cíle..." vydechla jedna ze dvou dívek, pachtících se už více jak dvacet čtyři hodin nehostinnou krajinou, „Vidím hostinec, Miuro. Konečně se vykoupeme, najíme, převlékneme do čistého a vyspíme."

„Hmm, je na čase..., už sotva pletu nohama..." zašklebila se druhá z dívek a nadhodila si na zádech svůj objemný batoh, „Že já se od tebe vždy nechám překecat, Zephyr! Mělo mě napadnout, že je to vážně blbost, hledat své kořeny právě v Sheeboornu! Vždyť jsi slyšela, co se o této zemi povídá."

„No a?" pokrčila bezstarostně rameny a zastrčila si jeden z dlouhých a neposlušných černých pramenů vlasů za ucho, „Nejsi ani trochu zvědavá, Miuro? Není to dobrodružství?" Nadšeně rozhodila rukama okolo sebe, aby své sestře naznačila, co tím myslí.

Zephyr Hagarová, se zadívala na svou sestru, která právě znaveně klesla do trávy, aby si odpočinula. Byli dvojčata, ale každá byla zcela jiná. Ona byla černovlasá a černooká, povahou divoška a uličnice a její sestra modrooká blondýna, neustále zabraná v knihách.

Rodiče nikdy nepoznaly, a když před měsícem na své osmnácté narozeniny obdržely starou listinu, odkazující na jejich dědická práva a dopis od matky, neváhaly ani na okamžik. Tedy spíše Zephyr neváhala, a svou sestru musela nějakou dobu přemlouvat.

Ono dědické právo se ovšem vztahovalo na jakousi starodávnou usedlost ve státě Sheeboorn. Oni sami o této zemi nikdy neslyšely, ale jak zjistily, nebylo lehké za její hranice vůbec vstoupit.

„Že já tě poslechla, sestřičko," zašklebila se Miura, prsty si masírujíc své lýtko, „Mohli jsme se teď válet někde u vody a místo toho se tu plahočíme v této bohem i lidmi zapomenuté zemi! Víš, že tu stále vládne král? V jednadvacátém století?"

„No a? Spojené království, Dánsko, Austrálie, Kanada, Belgie, Španělsko, nebo třeba Švédsko..., tam všude vládne král, sestřičko."

„Jo, ale král Varrock ze Sheeboornu, je prý divný. Je krutý a zlí. Celá země je divná, Zephyr a my tu vůbec neměli být."

„Třeba se pleteš, Miuro..., tam odkud jsme přišli, nás nic nedrží. Nemáme nikoho a nic a tady..." opět nadšeně pohodila rukama kolem sebe, „Tady je tak krásně!" vypískla nadšeně, „Tato zem vypadá nedotčená, krásná..."

„To je sice pravda, ale taxi by se hodilo," zamračila se, „a nemůžu si pomoci, stále mi leží v hlavě dopis od naší matky."

„Myslíš ten starý list, který byl adresován potomkům Desdemony z Hagaru?" povytáhla Zephyr obočí. Pak sáhla do kapsy svého batohu a vytáhla jakýsi starý svitek.

„Po dlouhá staletí, nechť král Sheeboornu trpí. I lid Sheeboornský, za svou pýchu, hloupost a nečinnost," začala předříkávat obsah dopisu, „pakliže se ale zrodí panna z Hagaru, která dokáže krále spasit, nechť láska zvítězí nad temným srdcem králova potomka. Ona panna, jejíž panenství je pevnější než chtíč, ať kopí muže, kterého miluje, jen prolomí.

Jen ona ho dokáže milovat, protože její srdce dokáže odpouštět. Její mysl se přenést přes zlobu a nenávist a její duše splyne s jeho. Jen plod jejich věčné lásky, může být toho zárukou. Bude však vykoupen krví a bolestí, která teprve očistí všechny hříchy minulosti.

Protože, smrt je jenom začátek."