„Je to téměř neuvěřitelné..." vydechla překvapeně královna matka, když se z balkonu dívala na hradní nádvoří, na kterém právě Caecilius se svým průvodem seskákali z koní, „Nikdy bych nevěřila..., ta podoba..." Pohlédla na svého mladšího syna Conrada, který s tlukoucím srdcem zíral na dívku, která právě s knihou v ruce, vystoupila z kočáru. Nějakou dobu se díval na dívku, která jako by z oka vypadla jeho milované Miuře a pak jeho pohled zabloudil k její sestře. Zephyr se totiž na rozdíl od své sestry rozhodla jet na koni, a evidentně byla z té cesty nadšená.

„Máš pravdu, matko. Ta podoba..., obě jsou tak stejné, až mi leze mráz po zádech."

„Ano..., a přesto..., je dělí téměř pět století," odvětila královna zamyšleně, „Jen doufám, že tentokrát se té dívce, podaří klatbu zlomit." Polkla, a do očí ji při bolestivé vzpomínce vstoupili slzy.

Nikdy nezapomene na den, kdy Varrock poslal dívku, kterou miloval na popraviště. A s ní samozřejmě i její sestru. Tak, jak to dělával jeho otec. Rozdíl byl jen v tom, že Varrock neměl na vybranou, na rozdíl od krutovládce Osmonda.

„Mám strach, matko," vydechl Conrad, stále hledíc na obě dívky, „Tentokrát se musí podařit klatbu zlomit. Za každou cenu. Nedokážu si představit..." podlomil se mu hlas.

„Že bys o ní zase přišel?" dořekla Amaria a sevřela jeho dlaň ve své, „Ani já. A Varrock jistě také ne. Ovšem..., až si přizná, že ji nikdy nepřestal milovat."

„Což bude značný problém..." řekl Conrad smutně, „Jeho utrpení ho učinilo téměř necitelným. Jeho srdce zmrzlo na kámen, když ji ztratil. A duše našeho krutého otce, která stále dřímá v jeho mysli, ho sžírá čím dál více."

O několik minut později, vstoupil Caecilius s několika muži do sálu. Královna matka s Conradem se zvedli ze židle pod oknem a pohlédli na blonďatou a ustrašenou dívku, která si k srdci tiskla knihu, jako svůj štít.

„Královno..." pokynul Caecilius, „Místokráli..., rád bych vám představil Miuru a Zephyr..." otočil se za sebe a mávl rukou, „Kde je sakra druhá dívka?!" Zavrčel na jednoho ze stráží, který se ihned začal rozhlížet kolem.

„Já..., nevím, pane..." vykoktal jeden z mužů, „Teď tu byla, pane..." Zničeně se rozhlédl místností a pokynul ostatním strážím, aby hledali.

„Sakra!" Zavrčel Caecilius, „Výslovně jsem vám řekl, že ji nemáte zpustit z očí. Právě ona je..." naštvaně mávl rukou.

„Však jsme ji hlídali, pane. Ale ona je...," nedal se strážný, „Je jak z divokejch vajec!" Zamračil se na Caecilia, který si jen zničeně povzdechl.

Však měl pravdu. Od chvíle, kdy je poznali, prakticky nezavřela pusu. Na rozdíl od její sestry vzala úplně klidně a s nadšením fakt, že je chtějí dopravit na hrad. Miura byla stydlivá a hloubavá a celkem vystrašená téměř ze všeho, jak si všiml. Poslušně taky jela kočárem, jak poručil, ale Zephyr? Nakonec mu nezbylo nic jiného než ji dovolit jet na koni. Nedala mu totiž pokoj a byl přesvědčen, že by jistě umluvila i mrtvého.

Celou cestu měl pak on, i všichni jeho muži co dělat, aby ji stačili. Stále se někde zastavovala a kochala se krajinou. Najednou byla tu, pak zas tam a její slib poslušnosti, vydržel ji sotva pár minut. I všichni jeho muži měli co dělat, aby jejímu jezdeckému umění stačili. Vlastně si všichni svorně oddychli, když vkročili za bránu hradu.

„Sakra!" zavrčel znovu Caecilius a utřel si své upocené čelo kapesníkem, „Robert má pravdu, královno. Je jak z divokejch vajec. Kam se hrabe stará Zephyr na tu dnešní! Obávám se, že by ji snad ani vězení nebylo schopno zastavit."