Zephyr byla jak u vytržení. Celou cestu se nemohla vynadívat na krásu této civilizací nedotčené země, a když vstoupili za bránu hradu, její zvědavost ještě více vzrostla. Samozřejmě ji hned upoutaly rozlehlé stáje, když seskočila z koně na nádvoří. Vlastně ji upoutalo vše, na co pohlédla.

Ona se nevyžívala ve studiu a četbě jako Miura. Na rozdíl od ní ji učení nikdy nebavilo. Miura byla stále zabraná do knih a Zephyr se od malička, od rána do večera, proháněla po lese. Miura, jako jedna z mála, už ve svých čtrnácti letech nastoupila studia, která by normálně započala až ve svých osmnácti, díky její nadprůměrné inteligenci. Nyní měla vystudovanou Historickou fakultu a Zephyr procházela školou s odřenýma ušima. Učení ji nebavilo, ale navštěvovala snad všechny aktivity, které byly v jejím dosahu. Hrála fotbal, lezla po stromech, chodila do jezdeckého kroužku, učila se šermovat v místním šermířském klubu a věnovala se lukostřelbě.

Miura neuměla vzít míč do ruky, nikdy neseděla na koni a když viděla meč nebo krev, omdlévala. Zephyr zase vyhrávala všechny sportovní soutěže a hry. V jezdeckém klubu, který byl její nejoblíbenější činností, byla jako doma. Dokonce jí nevadilo spát na seně ani kydat hnůj. To Miura by nikdy neudělala. Zephyr také ráda střílela z kuše, věnovala se sokolnictví, což jí umožnilo komunikovat a trénovat s dravci, a zúčastňovala se historických rekonstrukcí, kde si mohla vyzkoušet život ve středověku, včetně bojových turnajů a tréninku s halapartnou.

Když vstoupili do hradu, Zephyr se každou chvíli s nadšením zastavila a kochala se vším kolem sebe. Strážní ji každou chvíli popoháněli nebo hledali. Nakoukla do každé uličky, každého vikýře a zastavila se před každým obrazem nebo trofejí.

Když zvědavě nakoukla do jedné z temných chodeb a vešla do těžkých dřevěných dveří, strážní si zřejmě nevšimli, že je opět pryč.

„Páni. To je nádhera!" vydechla Zephyr nahlas, rozhlížejíc se neustále kolem. Po stěnách a podél zdí bylo plno loveckých trofejí a různých zbraní, a Zephyr byla v úžasu. Ani si nevšimla, že zřejmě zabloudila.

„Paní Zeph..." vykřikla udiveně nějaká dívka, do níž Zephyr málem vrazila. Procházela chodbou a dívala se na ni jako na zjevení.

„Kdo jsi?" změřila si ji Zephyr pohledem. Dívka měla gotický šat služebných a prohlížela si ji, jako kdyby právě spadla z Marsu.

„Jsem Rana, paní..., vaše služebná..." vydechla dívka udiveně, ale pak jí došlo, že to říkat neměla. Samozřejmě věděla, že podoba je čistě náhodná s dívkou, do které byl jejich král před pěti sty lety zamilován. Ale také věděla, že ona o tom nemá ani tušení.

Všichni, do posledního služebného, moc dobře znali kletbu, která jejich krále sužovala. A jelikož si každý pamatoval dobu, kdy byl ještě sám sebou, ač to bylo dlouhých tisíc let, věděli, že král je vlídný a dobrý. Nepřáli si nic jiného, než jeho vykoupení. Moc dobře věděli, že jeho současná letora a pověst nerudného a zlého vládce je dílem oné kletby, kterou sám nedokáže zlomit.

„Moje služebná?" vykulila Zephyr oči. „Ale..."

„Musím jít, paní..." sklopila Rana zrak a pospíchala chodbou, aby neprozradila víc, než chtěla.

Zephyr ještě nějakou dobu za dívkou hleděla a když se zamyšleně otočila, do očí jí padlo brnění, které stálo v jednom z vikýřů.

„Páni, brnění..." vykřikla a zvědavě si ho prohlížela.

Pak ji ale napadl další z jejích bláznivých nápadů..., ono brnění si vyzkoušet.