Matteo Rayes Castello se usadil do jednoho u boxů luxusního baru. Jeho příchod evidentně některé příchozí rozrušil a některé vyděsil k smrti. 

Bar Rolo Candela, nacházel se sice na druhém konci zeměkoule, ale kdo by neznal nejobávanějšího člověka na planetě. 

Jeho pověst ho dávno předcházela, a třásl se před ním i majitel onoho baru. Boss mafie Destino Casa, Roberto Gonzales. Zvláště, když neměl čisté svědomí. 

To on, pomohl s radostí, Zoře Vargasové uklidit její sokyni. A udělal to rád. V jeho plánu, ovšem figurovala smrt jeho protivníka. Byl přesvědčen, že její ztrátou a hlavně, v důsledku ztráty její krve, Mateo zemře. 

Jenže se z něj stalo něco, z čeho měl ještě větší strach a s čím nepočítal. Neměl svědomí. Neměl slitování. A neměl ho rád. To věděl, a proto se třásl strachy, když do jeho podniku vstoupil.

 Dveře podniku se otevřeli a ochranka se s hlubokým úklonem jala otevřít dveře. Šest bodyguárdů vstoupilo do místnosti, osvětlenou jen rudými lampičkami na stolcích a jalo se prohledávat okolí. 

Po té, dva z nich přistoupili k muži, který zcela v klidu, a znechucen, stál na schodech a s opovržením, se díval dolů. Pak sešel klidně dál a usadil se v jednom z boxů, na který jeho muži ukázali. 

„Je to pro mě velká čest, Candello." zaskřehotal Roberto Gonzales, když vstoupil do prostorného boxu.

 Matteo pokynul jemně rukou, aby ho muži pustili a on, s úlevným výdechem usedl proti němu. Neměl jinou možnost, než ho přivítat. A s veškerým sebezapřením se snažil ovládnout třes svých rukou.

 Byl sice na své půdě. Byl ve svém podniku, plných jeho lidí, ale moc dobře věděl, že Matteo je silnější. Ale hlavně, nezáleželo mu na žádném životě. Ani na jeho.

„Toto je mé nejluxusnější víno," ukázal na stůl, na který vyděšený číšník postavil několik láhví vína, „čemu vděčím za tu čest?" Zkusil to ještě jednou, když Matteo neodpovídal. 

Seděl klidně, opřen do opěradla pohovky, s jednou rukou ležérně položenou na jejím horním opěradle. 

Atmosféra v místnosti začala houstnout. I muži a zákazníci baru, přestali nadšeně povykovat, slintat a křepčit nad tančícími a vlnícími se děvčaty na vyvýšeném jevišti.

 Matteo sledoval dění, ale žádná z dívek, ho nedokázala zaujmout. Neodpověděl mu, jen s pevně semknutými rty, zíral do sálu.

 Něco zvláštního, jakoby ho praštilo do jeho nosu. Vůně. Vůně, kterou by měl znát. Jen si nemohl za boha vzpomenout odkud. 

 A teprve když uviděl, jak se Gonzalesvi krůpěj potu svezla po čele, zpozorněl. Na jevišti se objevila dívka, hodně spoře oděna a začala se vlnit okolo tyče do rytmu hudby.

 Gonzales si nervózně povolil kravatu, a když k němu vzhlédl, poznal, že Matteo pochopil. Byla to ona. Žena, kterou tak dlouho hledal. 

Ale Matteo ho překvapil. Úplně v klidu, si nechal nalít sklenici vína a pak jemně smočil rty. Pak ji klidně položil na stůl a ukázal směrem přes místnost na dívku, která seděla pod jevištěm. 

„Chci ji. Hned!" Zavrčel a Gonzales přikývl. Polkl, aby se uklidnil a pokynul jednomu ze svých mužů. Ten přivedl vystrašenou dívku do boxu a strčil ji dovnitř. 

Matteo ji chytil pod krkem a jeho tvář se změnila. Bez varování se zakousl do jejího krku, a aniž by dívka měla šanci na odpor, začal sát její krev. Po několika minutách její mrtvé tělo odhodil na vedlejší křeslo.

 „Ukliď ten svinčík, Gonzalesi," řekl zcela klidně, jakoby se nic nestalo, „a řekni mi její jméno." Ukázal na svíjející se Sarah na jevišti prstem. 

„Sa..., Sabrina Kaneová." Vykoktal Gonzales. 

„Tak Sabrina," přikývl Matteo a pomalu vstal, „tak ta je také moje. A opovaž se ji varovat. Sám si ji najdu. Je jen na tobě, zda chceš přežít dalšího dne." Pak v klidu odkráčel, za úlevného výdechu Gonzalesova.