Další události, přišly Sarah jako v mlze. Vlastně skoro ani nechápala, co se děje. 

Znala zákony mafie, ale to, co se následně stalo, přišlo ji tak neuvěřitelné, že se neodvážila ani odporovat. A vlastně na to ani neměla sílu.

 Neodvážila se na Mattea skoro ani podívat, natož mu jakkoliv odporovat. Cítila z něho jeho nenávist k ní, a i když věděla, že si za to může sama, stejně ji srdce bolelo.

 Ale hlavní důvod k tomu, nijak ho nedráždit a poslechnout na slovo, byl její syn. Bála se, že by ji už k němu nikdy nepustil a přišla by o něj nadobro. A to nemohla dopustit.

 A proto, když Matteo řekl soudci Flemingovi, tu neuvěřitelnou větu, „oddejte mne s ní," neodvážila se ani zvednout hlavu, natož cokoli říci. Zůstala sedět bez hnutí na pohovce a ani nedutala. 

Ale i přesto, že mu neviděla do tváře, cítila, z něho odpor a jeho nechuť k ní. Nenáviděl ji tak moc, až ji při každém jeho pohledu zamrazilo.

 Udělal to jen proto, aby ji zachránil život, a nemít malého Mattea, snad by o to ani nestála. Však od té doby, co od něj utekla, jakoby zaprodala svou duši ďáblu. 

Nebylo dne, aby si na něj nevzpomněla. Na jejich milování. Na to, jak k ní byl něžný a milý. Ohleduplný. Zamilovala se do něj, a byla si tím jista. 

Ale také nebylo dne, kdy by si svůj čin nevyčetla. Přeci věděla, že Matteo bez ní zemře. Nemohl přežít bez její krve, ale ona skutečnost, došla ji tehdy moc pozdě. Až moc pozdě si uvědomila, co učinila. Ale již neměla cesty zpět. 

Roberto Gonzales, ji nechal hlídat na každém kroku. A když pár měsíců po té, porodila Matteova syna, tak ještě přísněji. 

Namluvil ji, že Matteo zemřel, a ona ztratila veškerou naději. Ztratila chuť žít, a nebýt Mattyho, již by dávno ukončila svůj život.

 Matty, byl pro ni vším. To pro něj žila a dýchala. Tancovala v Gonzalesově baru, aby si vydělala na pronájem bytu, který ji milostivě poskytl. Žila den za dnem. Zničená. Ztracená, s naprostou nechutí k životu. 

Před očima měla stále jen jednu věc, Matteovu smrt, která byla její vinou. Zabila muže, který ji miloval, a který jí daroval syna. 

A proto také, když se jednoho dne ocitla v oné cele, nikdy by ji nenapadlo, že jejím únoscem, může být on. Nikdy by v to ani nedoufala. 

Stále si myslela, že je to další pokus jeho ženy a Gonzalese, připravit ji o to jediné, co ji ještě zbylo. O syna. 

A když tehdy, ještě onen tajemný, a pro ni nepoznaný únosce stále žádal odpověď, kdo je Mattyho otcem, rozhodla se zatloukat. Za každou cenu. A nepřinutil by ji tehdy, ani pod trestem smrti. Byla přesvědčena, že z ní chce Gonzales vymámit onu skutečnost, aby se ho zbavil. Syna Mattea Rayese Castella. 

Ani jistá náchylnost a zvláštní pocit, který cítila pokaždé, když přišel do její cely, ji nepřesvědčil o tom, že je možné, že by to byl on. Přikládala to svému stesku. Své vině a věřila, že jen její mysl klame její tělo a její srdce. 

Zjištění, že Matteo žije, bylo pro ni tak velkým šokem, že měla pocit, že se z té skutečnosti, ještě zcela nevzpamatovala. Už to ale nebyl on. Změnil se, a ona věděla, že je to její chyba. 

„Fajn!" uslyšela nad sebou jeho jízlivý hlas, „nejsem z toho zrovna nadšený, ale jak se zdá, jsi mojí právoplatnou ženou."

 Odvážila se pohlédnout do jeho očí, studených jako led. V ruce držel papír, který mu soudce Fleming třesoucí rukou podal a měřil si ji nenávistným pohledem.