Nicholas potichu vstoupil, do jejich pokoje. Isabela spala. Ležela na posteli, její tvář, byla zmáčená pláčem, ale spala. 

Unaveně si sundal kravatu. Odhodil sako a rozepnul svou košili. 

Již jen pouhý pohled na ni, ho celého rozněžnil. Nejraději by si ji přivinul do náručí a konejšil tak dlouho, dokud by se neuklidnila. 

Ale její slova, po jeho vyznání lásky, ho tak moc ranila. Tak dlouho, již po ní touží, a tak moc se snaží.

 Přešel k baru a vyndal flašku whisky. Sáhl po skleničce, ale pak jen mávl rukou, nad tou zbytečností, a přihnul si z láhve. Již tak, se cítil v dosti pohrouženém stavu, ale cítil, že se dnes, sakra, potřebuje opít. 

Její slova nenávisti, mu stále zněla v hlavě, a rvala jeho srdce, na kusy. A s další, a další, dávkou alkoholu, se jeho splín, ještě zvětšoval. 

Vůbec k tomu neprospěl fakt, že chybělo tak málo, a mohl o ni přijít. Představa, že by ji zabili, a strach, který posedl jeho srdce, mu zrovna moc nepřidal, a přihýbal z láhve, více a více.

 Najednou se zachrula. Otevřela oči, a když ho spatřila, jak stojí opodál, a dívá se na ni, posadila se, a div nevykřikla.

 „Běž pryč, Nicholasi." Vydechla a zamračila se, na něj. Pomalu vražedný pohled, který na něj hodila, ho ještě více ranil. 

„Pokud sis nevšimla, bydlím tu." Odsekl ji naštvaně. 

„Tak půjdu já." vyprskla, a seskočila z postele.

 Nicholas se přiblížil až k ní. Chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. 

„Isabelo," zašeptal smířlivě, v posledním pokusu o to, ji přimět k rozumu, „miluji tě. Bože! Tak moc, tě miluji. Musíš pochopit, že toto, jsem já. Musíš oddělit dva muže, kteří se ve mně skrývají. Ten druhý, nyní stojí tu, a nikdy..., nikdy v životě, by ti neublížil."

 „Ale já..., tebe ne!" vyhrkla, skoro nepříčetně, „nech mě být, Nicholasi. Nechci tě!" 

Jeho oči, se zúžily do úzké škvírky. Zhluboka se nadechl. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod. Najednou měl pocit, jakoby se do něj, zaryla pomyslná kulka, vystřelená z jejích úst. Znovu si přihnul a chytil ji pevně za ruku. 

„Jsi moje!" zavrčel, „a budeš moje, ať se ti to líbí, nebo ne! Chci tě!" 

„Ale já, tě nechci!" zakřičela, skoro nepříčetně a znovu se mu vytrhla, „nechci tě! Opovaž se mě dotknout!" a znovu se mu vytrhla. 

Nicholas zasažen jejím nenávistným pohledem, si znovu přihnul z láhve, a pak prázdnou flaškou, vztekle mrštil proti zdi. 

Zavrávoral. Byl již notně opilý. Její nenávistné odmítání znamenalo jediné. Věděla, že by ji nebyl schopen ublížit, tedy odpor k tomu aby se jí dotýkal, znamenalo jen to, že se s ním nechce milovat. Že po něm netouží. Že ho nemiluje. Nechce. 

Popadl další flašku z baru a bolestně zavřel oči. Alkohol, adrenalin v jeho krvi, bolest s odmítnutí a hlavně velká láska, kterou k ní pociťoval, jakoby rozpoutala v něm, výbušný koktejl vzteku.

 „Jak chceš!" dostal ze sebe, a vrávoravým krokem došel ke dveřím. 

Rozrazil dveře a podíval se na dva bodyguardy, stojící za nimi. 

Kiefer, kterého Nicholas zaměstnal, coby nadřízeného jeho bodyguárdů, kontrolujíc, jejich postavení, se zrovna odcházejíc, zastavil.

 „Přiveď mi děvku, Anotone!" zařval Nicholas na jednoho z bodyguárdů, a znovu si přihnul.

 Anton jen překvapeně ztuhl. Něco takového, po něm jeho boss, ještě nikdy, nechtěl. Vůbec se mu to nepodobalo.

 „Tak přiveď, tu zkurvenou děvku! Máš na to patnáct minut!" zařval Nicholas znovu, a opřel se o futro dveří, aby nespadl.

 Kiefer pokynul rukou Antonovi, aby udělal, co měl. I jemu, bylo jasné, co se tam asi stalo. A možná, by měl stranit své sestře, ale tak to nebylo. 

On, byl proti Isabele, jako mafián vychováván, a věděl, že jen díky tomu, že ji Nicholas tak miluje, je stále ještě na živu.