„Jsi moc upjatá, Isabelo. Jednou ses stala Nicholasovou ženou, tak si to užívej, a neházej mu klacky pod nohy. Uvidíš, jak potom obrátí. Dokáže být, i docela milí, jen mu to musíš dovolit."

„Je mi úplně ukradený, Aisho," zavrčela Isabela. Položila hlavu do lehátka a zavřela oči, „nevybrala jsem si to, stát se jeho ženou. Již mám dost, té jeho arogance. Příkazů a zákazů," pohodila vzdorovitě hlavou, „mám pomalu strach, jít sama na záchod, sakra. Už mám toho dost, Aisho. Můžu si dělat, co chci! Třeba se i opalovat, nahoře bez!" zamračila se.

„No..., to bych ti zrovna, moc nedoporučovala."

„Proč ne?!" Isabela se ohlédla. Bodyguardi stáli v dostatečné vzdálenosti, a byla zády k nim. Z jejich zorného pole.

Demonstrativně odhodila vršek od plavek. Nasadila si brýle, a znovu položila hlavu do lehátka.

„Není to dobrý nápad, Isabelo. Věř mi. Dráždíš hada, bosou nohou." Zašeptala Aisha, když spatřila, že několik metrů od nich, se vynořil Nicholas s Kieferem.

Výraz v Nicholasově tváři, ji utvrdil v tom, že měla pravdu.

Když spatřil Isabelu, vystřídalo se v jeho obličeji, několik emocí. Údiv. Zlost. Vztek. Přímo zuřil.

„To je mi fuk! Už ho mám dost. Co mi může udělat?!" prskala Isabela.

A kdyby nezavřela oči, a neskryla se pod tmavá skla svých brýlí, zjistila by, že jí něčí stín, zaclonil slunce.

Nicholas stál nad ní, a z očí, mu sršeli blesky. Byl vytočen k nepříčetnosti. A její vzdorovitá slova, mu zrovna moc nepřidala.

Nevěděl, proč ho to tak nadmíru vytočilo, ale přistihl se při tom, že mu to vadí. Jen on, přeci může obdivovat její vnady. A i když věděl, že jeho muži, jsou bez výjimky hluší a slepí, stejně ho to rozpálilo, úplně do běla.

„Co ti můžu udělat?!" procedil mezi zuby a sejmul brýle z jejích očí.

Isabela vykřikla překvapením. V Nicholasově tváři zacukalo. Každý, kdo ho znal, věděl, že výraz, který se objevil na jeho obličeji, nevěstil nic dobrého.

„To poznáš, lásko," vyprskl, „řekla sis o to sama!" Popadl ji do náručí, a hrubě si ji přehodil přes rameno.

„Omluv nás u večeře, Aisho." Prohodil ještě, a vykročil do domu.

Isabela sebou házela, ale držel její nohy pevně, tak alespoň bušila pěstičkami, do jeho zad.

„Nenávidím tě, Nicholasi! Pusť mě!" křičela, jako smyslů zbavená, ale jako kdyby ji, ani neslyšel.

Když ji postavil na podlahu jejich pokoje, Isabela se rozhlédla kolem, ve snaze, kamkoliv se schovat.

„Tak ty nevíš..., co ti můžu udělat?!" řekl klidným hlasem. Díval se na ni, a přitom si rozvazoval kravatu.

Isabela zatřásla hlavou k odporu. Vypadal nebezpečně.

Pomalu si sundal sako, a začal rozepínat knoflíčky, své košile.

„Nenávidím tě! Ty..., ty..." vydechla, a udělala krok vzad. Najednou z něho dostala strach. Rozbušilo se jí srdce.

Pohyboval se jako divoká šelma, před útokem. Jeho modré oči, ji přímo propalovali pohledem.

Nahlas polkla, když odhodil svou košili, a svaly na jeho hrudi, se zavlnily.