Isabele brnkla do očí cedule, kterou již několik dní toužila spatřit. 

Vítá vás mestečko Larson Hill. Hlásala cedule u cesty, a ona si unaveně oddychla.

Byla na cestě už týden, a konečně dorazila do cíle, své cesty. Bylo to již sedm dní, kdy se jí podařilo utéct od Nicholase. 

Ještě než se večer vrátil, sbalila několik věcí. Vzala nějaké peníze z jeho sejfu a napsala dopis na rozloučenou. Svůj mobil, položila provokativně, k onomu dopisu. Bylo ji jasné, že by Nicholas dokázal, ji podle něho, lehce najít.

 Věděla, že Anton s Raolem, stojí před jejími dveřmi, a je čas na střídání služby, ostatních bodyguárdů. Vyplížila se přes balkón, k posledních, z garáží. 

Ještě nyní, se divila, kde se v ní vzalo tolik odvahy. A snad i krapet štěstí, stálo na její straně.

 Larson Hill, bylo nenápadné městečko, skoro na druhém konci státu. Zapadlé pod horami, jen o několika málo desítek obyvatel. A jedním z nich, byla její teta Selma Morissonová. 

Byla to již stará a moudrá dáma. Již tomu bylo dávno, kdy se odstěhovala na druhý konec státu, a zpřetrhala vazby, s veškerou svou rodinou. S nikým z nich, nebyla v kontaktu. Až na Isabelu.

 Neměla manžela, ani dětí, a proto maličká Isabela, ještě než tehdy odešla, přirostla jí k srdci.

 Změnila své jméno, bydliště, a uchýlila se k úplné samotě. Oproštěna od všech sociálních, i rodinných svazků, žila zde svůj poklidný život. 

Isabela zastavila před menším stavením, na konci vesnice. Dům stál trochu stranou, a obklopen lesy, které se přímo nad domem, táhli vzhůru, po hřebenech hor. 

„Nevím, děvče, jestli děláš dobře." Řekla ustaraně Selma, když se Isabela posadila za stůl. Byla samozřejmě ráda, že ji vidí, ale byla si i vědoma toho, koho je ženou.

 „Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít, ale dříve, nebo později, tě Nicholas najde." 

„Nechci ho už nikdy vidět! Nikdy!" popotáhla Isabela, „jak já, ho nenávidím." 

Selma ji pohladila po vlasech a povzdechla si. I ona, měla v žilách mafiánskou krev. Ale Isabela, byl zcela jiný případ. Věděla to. 

Věděla, že pro ni, nebude tak jednoduché, zmizet ze života. Ona byla ženou Nicholase Kendalla. A ten, ji nikdy nepřestane hledat. I kdyby měl obrátit naruby celou zeměkouli, jistě ji najde. Tím si byla jistá. 

Ale nejhorší bylo, že byla Isabela těhotná. Že utekla, aniž by to věděl. To ji neodpustí. Nikdy. 

A pověsti o jeho tvrdosti. Nesmlouvavosti. O jeho naprostém citovém chladu a jeho moci, kterou měl, jí přidělali vrásku na čele.

Věděla, že dříve, nebo později, ji najde. Přijde si pro ni. On nebyl obyčejný člověk, a i když Isabela umě, zametla veškeré stopy, které by ho k ní mohli navést, stejně cestu najde. 

„Proč ho tak nenávidíš, děvče?" zeptala se opatrně. Poznala, že ho miluje. Však i nenávist, má tak blízko k lásce. Isabela jen zoufale, pohodila hlavou.

 „Měla sis s ním promluvit. Třeba všechno není, jak ty si myslíš, Isabelo." 

„Není?!" vykřikla Isabela, „však ta žena říkala, že je jeho milenkou." Zhroutila se v slzách.

 Selma si jen povzdechla. Uložila vyčerpanou Isabelu, k spánku. Sedla si na verandu a ustaraně, se zadívala do dáli. 

Žena, mafiánského bossa Nostra Victorie, byla v jejím domě. Jeho dlouhé prsty, sahali daleko. Jeho moc, byla prakticky neomezená. Jen jeho jméno, stačilo k tomu, aby mu šel kdokoliv na ruku. 

Nikdo si nebyl jist, v případě toho, že se mu znelíbil, svým životem. A on nikdy neodpouštěl. 

Jen jeho tvrdá disciplína, zásady a hrdost, dovedla ho až tam, kde byl. A něco takového, nelze prominout. 

I kdyby to byla pravda, a měl desítky milenek, to, že mu zatajila, že čeká jeho dítě, nástupce klanu Kendallů, ji nikdy neodpustí.