Nicholas chodil po kanceláři, již několik hodin, jak lev v kleci. 

Představa, že se Isabely dotýká někdo jiný, ho přímo drtila. Co chvíli se zastavil, a zprudka vydechl.

 Nebýt Kiefera, již by tam jistě vtrhl. Toho zmetka zabil, a Isabelu násilím, odvlekl pryč. 

Ale věří ji přeci! Věří? Však již jednou, z ničeho nic, a ze dne na den, dokázala ho opustit. Vůbec si nedovedl představit, že by se to stalo zas. 

Ano, Kiefer měl pravdu, nedokáže být s ní, ale ani bez ní. 

Sám sobě, připravil peklo na zemi, jen proto, že se jí nedokáže vzdát. Však její blízká přítomnost, a nemoci být s ní, ho tak trýznila, jak nic na světě. 

Jeho závislost, a přímo posedlost touto ženou, byla jeho slabostí. Slabostí, kterou on, si nemohl dovolit, ale za žádnou cenu, se jí nedokázal zbavit. 

„Kruci, Kiefere, zešílím z toho!" zavrčel. 

Ozvalo se zaklepání na dveře. 

„Co je?!" zařval Nicholas naštvaně. 

Dovnitř strčila hlavu jeho sekretářka. „Pane, co ta vaše obchodní schůzka?" zeptala se opatrně.

 „Zrušte ji, sakra! Již jednou jsem vám řekl, že všechny dnešní schůzky, přesouvám na zítra!" zařval na ní, a sekretářka zmizela za dveřmi.

 „Uklidni se, Nicholasi," zašeptal Kiefer, „nevěřím, že se mu podaří, Isabelu přefiknout." 

Nicholas na něj hodil rozzuřený pohled. „To jsi mě dost uklidnil, Kiefere," zavrčel na něj, „pro jistotu, ho ale zítra vykastruju!" 

Kiefer se zhluboka zasmál. Přešel k baru, a nalil dvě skleničky. Jednu podal Nicholasovi.

 Ten ji do sebe kopl. Měl pocit, že dnes, to jistě není poslední.

 Vůbec nevěděl, co bude dělat, až se s Isabelou setká u večeře. Jak se bude Isabela chovat? Bude mít výčitky? Nebo snad vůbec? Řekne mu, co se dělo? Nebo bude mlčet? Bude chtít znovu, navštívit toho Casanovu? Co když ano? Bude to snad znamenat, že si jí získal? 

Ano, byla to jistě možnost k tomu, aby zjistil, zda může Isabele důvěřovat. Co když ale selže?

 Dokázal by s tím žít? Zabil by jí, jeho? Sebe určitě. Již teď, měl pocit, že se pomalu a jistě zabíjí.

 Zničeně si prohrábl rukou vlasy. Dosedl ztěžka na židli, a podložil si čelo dlaněmi. 

„Miluji ji, Kiefere," zašeptal do stolu, „my dva, známe se již od dětství. Víš o mne vše, jako já o tobě," polkl a povzdechl si, „co když Isabela, netouží po tomtéž, co já. Co když se jí zajídají moje touhy a potřeby?" Zvedl hlavu a pomalu zoufale, se podíval na svého přítele. 

 „Myslíš svoje sexuální touhy? Potřeba dominance. Svazování. Trestání. Absolutní nadvládu, a nekonečnou vášeň?" zasmál se Kiefer a podíval se na svého bosse. 

Již od začátku věděl, o jeho touhách. Již jako děti, si vyprávěli o všem, co cítí, a po čem prahne jejich mysl i tělo.

A věděl, že Nicholas, prostě takový je. Tvrdý. Neústupný. Od malička vedený k disciplíně, a k tomu, nedávat znát své emoce. Aby měl nadvládu a moc. Ve všem. Bylo to nutné, pro jeho přežití. 

Již to, ho předurčilo k tomu, něco takového vyžadovat i při sexu. Byl vlastně lapen, do svých vlastních sítí. 

Ale proto, že ho znal jako jeden z mála, znal i jeho druhou stránku. Tu milující. Oddanou. Tak neskutečně vášnivou, kterou nelze, nikdy zkrotit. 

Již na začátku, Isabele řekl, že si je jist, že je pro ni Nicholas tím pravím. A trval na tom stále. Opravdu byl.

 I když věděl, že jí trestá. Že potřebuje její poddanost. Že touží po tom, ji vlastnit. Věděl o jeho slabostech pro bičík. Pouta a jiné libůstky. Věděl, že její zadeček, jistě dostává zabrat. Byl si jist, že by jí ale jinak nikdy opravdu neublížil.

 Byl o tom stoprocentně přesvědčen, jako o tom, že i Isabela, je pro něj jako stvořená.