Diana se zastavila až na kraji lesa. Celou dobu běžela, a nebyla si jistá, zda ji onen jezdec nepronásleduje. 

Divný pocit u žaludku a tlukot srdce, však neustále přetrvával. Stále měla v paměti jeho pronikavě černé oči, které ji probodávali pohledem. 

Vlastně nechápala, že ji nezastavil. Že se jí nezmocnil. Nezabil ji. Byla si jistá, že kdyby chtěl, mohl to docela lehce udělat. Kdyby pobídl koně, měl by ji během pár okamžiků, ale měla pocit, že jeho překvapení, bylo stejné jako její. 

Do očí ji praštil hraniční kámen. Po zádech jí přejel mráz. Nápis na něm hlásal název oné země. Almiona. 

Ještě nyní měla v paměti trpký zážitek z nedávné doby. Jako vždy, když se toulala krajem křížem krážem a od všade jí hnali jako špinavou žebračku, ani toto království, nebylo výjimkou.

 Almiona, mělo být mírumilovné království, kterému vládl král, jménem Aaron. Ale právě on, nechal Dianu spoutat na pranýři, vystavit veřejnému ponížení a zmrskat. 

Nebýt staré báby kořenářky Elfrídy, již by tu jistě nebyla. Ujala se jí, a vyléčila její rány. To ona, ji poradila, aby se vydala do Carharu. Do země, odkud se ještě nikdo nevrátil živý. 

Slyšela již o té zemi hodně, ale její zoufalost, ji přiměla ji poslechnout. Zadoufala, že třeba tam, konečně najde klid a mír. 

A ani vědomí toho, co je Carhar zač, ji neodradilo. Carhar. Inferno. Peklo, na zemi. Vládl mu ďábel, v lidské podobě. Satan, který neměl slitování. Daren z Carharu. A jeho podanými, nebyl nikdo jiný, než mrtvé duše. Upíři a vlkodlaci. Démoni, umrlci a vyžlata.

 „Nebylo ti málo výprasku, že ses vrátila?" ozval se nad Dianinou hlavou ženský hlas. Stará baba kořenářka, v plátěných, záplatovaných šatech, si ji měřila pohledem. 

„Já..., musela jsem. Byli by mě chytili." Zašeptala Diana a polkla slzu.

 Již byla na pokraji svých sil. Vůbec nechápala, jak je možné, že ji pokaždé, kamkoliv se uchýlí, najdou. Skrývala se mnohdy v hlubokých lesích, a přesto ji od všade vystrnadili. Nikdy netrvalo dlouho, a královy pohůnci, ji hnali pryč, jako divokou zvěř.

 „Měla jsi mě poslechnout," zabručela Elvíra pod vousy, „král Aaron, tvým pranýřováním nehodlal skončit, děvče. Na druhý den, by tě nechal stít." 

Podívala se do zoufalé dívčiny tváře, a povzdechla si. Ona věděla víc, než kdokoliv jiný. Víc, než dívka sama, o svém osudu. 

Byla jediná, která se nebála vstoupit do Carharu. A jediná, která zde byla vítána. Jediná, které Aaron z Almiony a Daren z Carharu naslouchali.

 Dva bratři, kteří byli jako den a noc. Jako Kain a Abel. Daren, vládce samotného pekla. A Aaron, vládce Almiony, který mu odmítl poslušnost. 

„Já..., viděla jsem ho," zašeptala Diana zamyšleně, „jeho černé oči, se vpíjeli až na dno mé duše. Ještě teď, mám husí kůži z toho pocitu." 

„Bloudíš světem již tak dlouho, děvče," vydechla Elvíra, „a nevíš, odkud pocházíš. Co ti psáno, v knize osudu. Vzpouzíš se svému údělu, ale stejně mu neutečeš." 

Podívala se do dáli. Po prašné cestě, se blížilo několik jezdců. Věděli o ní. Jako vždy, ji její znamení, o kterém ovšem sama nevěděla, prozradilo. 

„Jen v Carharu, jsi v bezpečí, děvče. Věř mi. Musíš se vrátit, je-li ti život milý. Král Aaron, již moc dobře ví, co se v tobě skrývá. Jaké nebezpečí představuješ pro jeho vládu."