Ďábel postavil dívku na podlahu svého trůnního sálu a posadil se na svůj trůn. Vlastně ani nedokázal určit, proč ji chvíli po té, když sprovodil ze světa ony tři mrtvé duše, vzal sebou.

 Pohodlně se opřel o opěradlo trůnu a změřil si jí pohledem. Evidentně se třásla a její nahota, jí nebyla zřejmě také příjemná. Ne ovšem tak jemu. Nedokázal se vynadívat její krásy. Byla tak nádherná, až se mu tajil dech.

 A směsice jejích emocí, odehrávající se v její duši, ho také udivovala. Byla něco, co ještě nikdy nepoznal. Byla tak čistá a neposkvrněná. Její duše byla skoro jako balzám, na tu jeho. Černou a děsivou.

 „Tvé dítě?" zavrčel zamyšleně, „čí sémě, bylo jeho strůjcem?" Poznal samozřejmě, že ona žena již porodila. Před ním nelze cokoliv skrýt.

 A hlavou mu proběhla vzpomínka, jak před několika lety poprvé, stanul tváří v tvář té dívce, a nebyl schopen určit, kdo je otcem jejího dítěte. Tehdy ho to vědomí zcela otrávilo. Ještě se mu za jeho předlouhý život nestalo, aby něco před ním zůstalo skryto. 

„Mluv, jeli ti život milý!" zavrčel, a v tu chvíli, vstoupila do místnosti jeho sestra Rebeka. 

Její pohled ho utvrdil v tom, že onu ženu zná. Udiveně si prohlédla Dianino nahé tělo a bratrův naštvaný pohled. I ona poznala, že se v jeho chování něco změnilo, nicméně bylo jasné, že Diana stále nemá vyhráno. 

„Je tu zima, bratře." Zašeptala Rebeka. Poklekla před svým králem, pak přehodila přes Dianu svůj plášť.

 „Netřese se zimou," zamračil se ďábel, „ale..." udiveně si odfrkl. Netřásla se ani strachy z jeho přítomnosti. A to by přeci měla. 

Však kdokoliv ho spatřil, strachy ani nedýchal. Její pocity byli směsice něčeho, čemu nerozuměl. Snad vzrušení a touha. Možná láska a krapet radosti. 

Zprudka vydechl a zamračil se ještě více. Nechápal její rozpoložení. Při pohledu na něj, měla by se strachy třásti a nenávistí. Možná zlobou a odporem. 

„Mé dítě," odvážila se Diana potichu, „je plodem velké lásky, můj pane." Zašeptala, ale neodvážila se k němu vzhlédnout. Cítila jeho pronikavý pohled a najednou nevěděla co dělat.

 „Proč je tu?" podívala se Rebeka na svého bratra. Hned vzápětí ale poznala, že tentokrát přecenila jeho náladu. 

„Protože jsem ďábel!" zařval rozzuřeně, „a ďábel se nikdy neptá! Nežádá! Bere si, co chce!" téměř zuřivě si změřil obě pohledem. Ale hned vzápětí mu došlo, co řekl.

 Bere si, co chce? Téměř zalapal po dechu. Ano, byla to pravda. Zatoužil ji vlastnit. Zatoužil po tom, aby byla jeho. Naštvaně udeřil svými planoucími vidlemi do země. 

Ďábel přeci netouží. Nepotřebuje nikoho vlastnit. Necítí, tedy je mu ona potřeba vzdálena. Jeho emoce jsou přeci stále pevně zamknuty v jeho podvědomí, a tudíž nemůže pociťovat nic z toho. Zhluboka se nadechl, aby si trochu urovnal myšlenky. 

„Odveďte ji do cely!" ukázal rukou svým strážím, „a hned!" 

A když jeho stráže vzaly dívku mezi sebe a vedli ji ze sálu pryč, doufal, že se mu uleví. Že pozbude toho nutkavého pocitu být v její přítomnosti. 

K jeho strašlivému vzteku, ale onen pocit nezmizel.