Elfrída si povzdychla a zaposlouchala se do zvuků noci. Události několika posledních dní, ji nedali spát, tak se vydala natrhat něco kouzelných bylin.

 Byla si jistá, že ďáblovy emoce, se pomalu ale jistě linou na povrch. Za žádnou cenu, si to ovšem sám nikdy nepřizná.

 Však bral by jindy zajatců? Přiznal by porážku, nebo nechal na živu kohokoliv? Nikdy! Byl přeci vládce pekla. Nesmrtelný a nemocnější démon na světě. 

On ztělesňoval zlo a jako takový, se tak měl i chovat. A snad se i tak choval, do té doby, než potkal ji.

 Elfrídě přelétl po tváři úsměv. Tak dlouho na ni čekala. Na tu, která jediná dokáže satanovy emoce probudit. A která mu porodí syna. 

A byla přesvědčená, že i když satan znovu své emoce pozbyl, nepotrvá dlouho a láska se v něm jistě probudí.

 Poznal svého syna. A cítil pouto, které ho táhlo k ní. A to, že po té, i dovolil, aby Diana a Damián s ní odešly do její chatrče, byl také velký zázrak. Uznal Damiána vítězem nad ním samotným a dovolil mu odejít s matkou. Slzy jeho syna a hlavně láska, kterou cítil ke své matce, ho nenechali chladným.

 Elfrída spokojeně pokývala hlavou. Byla jeho chůvou, chůvou satana a znala ho ze všech nejlépe a cítila, že konečně nastává zvrat.

Najednou zaslechla z dáli přidušený křik a řev. Zaposlouchala se do noci. Srdce se jí rozbušilo jako na poplach, když si uvědomila, že to je Diana s Damiánem.

Upustila košík s bylinami na zem, a rozutíkala se ke své chatrči. Už z dáli ji bylo jasné, že se něco stalo. 

Vrátka plotu byly vyrvány, dveře vyražené a dřevěný nábytek se povaloval na zemi. Diana i Damián, byli pryč.

 Elfrída ztěžka dosedla na dřevěnou židli. V jejím domě to vypadalo, jakoby se tu prohnala tlupa námezdních zločinců. Věděla ovšem, odkud vítr vane. 

Bylo jasné, že v tom má prsty Aaron. Darenův bratr. Využil příležitosti, protože věděl, že další taková se mu již naskytnout nemusí a unesl ženu zaslíbenou ďáblu, i s jejím synem.

 Bylo zcela jisté, že je čeká trpká a krutá smrt. Aaron si byl jist, že pakliže by se jich zbavil, Daren by nemohl jeho, coby bratra zabít, a nehrozilo by mu jeho svržení. 

I on, znal samozřejmě staré písmo, v ďáblově knize a obával se toho. Proto také tak prahl po Dianině smrti. A nyní se mu naskytla příležitost, usmrtit i bratrova syna.

 Elfrída dlouho neváhala a rozutíkala se k hradu. Musela se satanem mluvit a to dříve, nežli se rozhodne jednat. Bylo jí totiž jasné, že satan již to ví. Alespoň v to doufala. 

Však jemu neunikne nic. On je přeci vševědoucí, ale věděla, že svou mysl obrátil jiným směrem. Že se rozhodl nechat Dianu a Damiána bez toho, aby svůj zrak, sluch a mysl zatěžoval bolestí, kterou cítil, když se na ně zaměřil.

 Ano, on po prvé za svůj život pocítil bolest z toho, že někoho ztratil. Když je nechal jít, a to se mu setsakra nelíbilo.