„Můj pane!" vydechla udýchaně Elfrída a poklekla před jeho trůnem, „stala se strašná věc!" Sotva popadala dech, ale když k němu vzhlédla, bylo ji jasné, že již ví, co mu chce říci. Výraz jeho jinak kamenné tváře, byl jiný. Poznala v něm strach, bolest, zlost i nenávist. Věděl již, co se stalo.

 „Aaron..." zašeptala chůva a povstala, když jí rukou pokynul.

 „Vím, Elfrído." řekl satan klidně, leč ne bez emocí. 

Snažil se nedat na sobě cokoliv znát, ale ona to poznala. Jeho oči zaplály hněvem jako dva uhlíky. Sevřel pevně svoje vidle a vztekle s nimi udeřil o zem.

 „Aaron využil situace," pokračoval po chvíli, „unesl Dianu i mého syna!" poslední slovo skoro zuřivě vykřikl, „leč nemohu nic dělat."

 „Proč?" vydechla Elfrída udiveně, skoro současně s Rebekou. 

„Jsem ďábel. Něco takového, by mi mělo být jedno! Mělo by mi být u satana, zcela mimo mysl cokoliv, co neohrožuje mé zájmy. Nikoho, koho..." znovu vztekle praštil vidlemi do země, až se celá místnosti otřásla.

 Elfrída však věděla, co chtěl říci. Nikoho, koho nemiluje. Kdo není jeho srdci blízký. Jako ona a Rebeka. Jednalo-li by se o ně, jistě by zasáhl. Jenže nyní jeho srdce, které se pomalinku probouzelo, mělo na mysli někoho jiného. 

 Ďábel zprudka vydechl. Všichni, kdo byli v místnosti, kromě Rebeky a Elfrídy, se klidili z jeho dosahu. Poznali totiž, že satan zuří. Přímo sálal vztekem a zlostí. Jeho oheň se ještě více rozzářil a jeho rudé oči přímo metali blesky. 

„Ale však je to tvůj syn!" vykřikla Rebeka, „a ona..., žena, kterou miluješ!"

 Satan se zprudka otočil na svou sestru. 

„Miluji?!" vyprskl směrem k ní, „cožpak nevíš, že má mysl je emocí prosta? Že mé srdce je hluché?! Jsem vládce pekla! Jsem samotné zlo a to nečiní dobrých skutků! Nikdy!" jeho hlas zněl místností, jako burácení hromu, „já jsem ztělesněné zlo! Utrpení, strast, nepořádek a neštěstí je mou podstatou. Já nedokáži milovat, ani cítit bolest nad něčí ztrátou, byť by byla sebevětší! Byť by byla v podobě mého..." podlomil se mu hlas. 

Po prvé za jeho předlouhý život, satan zaváhal nad svými slovy. Jeho srdce se otřáslo a znovu cítil podivný bodavý tlak na prsou, jako tomu bylo tenkrát, když odešly. Když je nechal jít. 

„Ale i přesto, že jsi tím, čím jsi," zašeptala Elfrída, „přesto, že jsi samotný ďábel. Že jsi nejmocnější démon, který se s temnou duší již narodil, přesto věřím, že jsi lepší než on! Tvůj bratr, padlý anděl, s duší tak čistou, jako padlý sníh." Řekla konečně to, co celou dobu všichni věděli a neodvážili se to vyslovit nahlas. 

Satanovy oči se znovu zaleskly, když se na ní podíval. Neřekl však nic a to dodalo Elfrídě odvahu. 

„Tvůj bratr je zcela zbaven veškerého svého citu. Jeho duše zčernala, můj pane a on se s tím už nikdy nenaučí žít! Již nikdy nenabude citu, a ty to víš! Jako samotnému vládce pekel, je ti to jistě známo. A proto také přesto, že jsi tím, čím jsi, všichni jeho poddaní a všichni obyvatelé Almiony tě vzývají ke své záchraně." 

Ticho v místnosti, by se dalo krájet. Elfrída znovu poklekla. Věděla, že si dovolila příliš, ale mluvila s ním jako jeho chůva. Jako žena, které si vážil a kterou ctil, a proto doufala, že její prohřešek opomine.

 Satan se na ni chvíli díval. Snad několik dlouhých a nekonečných vteřin a pak si povzdychl. Unaveně opřel hlavu do opěradla svého trůnu a po té zprudka vypustil přebytečný vzduch z plic.

„Neměj obav," vydechl, „z tvých úst, i satan dokáže snést pravdu. Nicméně..., trvám si na svém." semkl rty do úzké škvírky. Ve tváři mu zacukalo. Bylo znát jeho dilema. Již něco cítil a to ho nutilo pochybovat. 

„Když mě zavolá," zašeptal po chvíli, „když mě oba zavolají, nenechám je v ohni pekelném zhynout."