Satan několik dlouhých vteřin stál a díval se na ďáblovo znamení na jejím pozadí. Bylo opravdové, to poznal. 

Za jeho předlouhý život, snažilo se mnoho žen vloudit do jeho přízně s falešným znamením. Na první pohled ovšem poznal, zda je pravé. A každá také následně zhynula v jeho náručí.

Stačil malý ďáblův polibek, a změnila se v jeho rukách na popel. Nikdo nemohl přežít satanův oheň. Žádná nemohla spočinout v jeho náručí, nebyla-li by to ta, kterou předpovídalo ďáblovo písmo.

 Vztekle zařval do ticha místnosti a znovu udeřil svými vidlemi o podlahu. Toto bylo pravé. Tím si byl jist. To ovšem vyvracelo všechno, v co doposavad věřil. K čemu se upínal. 

Po dlouhá tisíciletí, ho nikdo nedokázal přesvědčit o tom, že ďáblův svitek mluví pravdu. Že on, pán pekel a nejmocnější ze všech démonů, bude někdy cítit lásku. Že jednou přijde ta, která je schopna se s ním spojit a dát mu syna. 

„Co tě přivedlo do země Carharu?" zavrčel. Diana se opatrně otočila k němu a vzhlédla. 

„Nevím, můj pane," zašeptala, „něco mne sem táhlo a nedokázala jsem se tomu vzepřít. Teprve když..."polkla a sklopila zrak.

 „Když co?!" zamračil se satan a zakroužil v její tváři. Netrpělivě se vnořil do jejích myšlenek.

 Udiveně rozšířil oči, když přečetl jednu z emocí, patřící jemu. Nechvěla se nyní strachem z jeho přítomnosti, ale touhou. Cítila lásku, k samotnému satanovy. 

Zatřásl hlavou k odporu a nevěřícně si odfrkl. Něco takového, bylo zhola nemožné. A vůbec to nepotřeboval. Nechtěl, aby ho někdo miloval. A už vůbec nechtěl, aby miloval on. 

Jenže pohled na její nahé, křehké a bílé tělo, ho celého rozechvíval. Cítil něco, co ještě nikdy nepocítil. Celé jeho tělo, jakoby přitahováno její vůní, se třáslo touhou. Chtíčem a něčím, co si nedovolil připustit.

 „Nevěřím!" zařval do ticha, „není možné, aby lidský červ," vyplivl to slovo, jakoby ho pálilo na jazyku, „aby nějaká lidská bytost..., aby kdokoliv..., miloval satana." Poslední slova vydechl s nenávistí a zlobou v hlase, tak blízko Dianina těla, že se jí jeho plameny skoro dotýkali.

 Byl skoro šílený vztekem. Zoufalý ve své zatvrzelosti. Nechtěl si za žádnou cenu připustit, že by to bylo možné. A nechtěl připustit přitažlivost, která ho k ní táhla. 

„Tak ty říkáš, že miluješ satana?" procedil skrz zuby, „tvá mysl praví, že toužíš po samotném pánu pekel?" Rozpřáhl ruce a jeho oheň, se rozhořel takovou silou, až Diana ustrašeně o krok ustoupila.

 „Uvidíme!" vyprskl a bez dalšího varování, si ji přivinul do náručí. Udiveně rozšířil oči, když se stala hadrovou panenkou v jeho rukách a lehce se k němu přivinula.

 Držel její tělo ve svém náručí a sotva popadal dech. Sehnul se, a jako omámený ji lehce políbil na rty. 

Najednou si jeho tělo snad dělalo samo, co mu bylo za vhodné. A on se náhle přestal tomu pocitu bránit. 

Na chvíli se odtáhl a zadíval se do jejích očí. Jeho srdce zabušilo mu na hrudi, když si uvědomil, že nezhynula v jeho náručí. Zuřivě se vrhl na její rty a drtil je svými jako zběsilý. Její vůně, jakoby omámila jeho mysl, a on se nedokázal ovládat.

 Notnou dobu líbal její rty, a když se konečně zadýchaně odtáhl, pochopil, že ďáblovo písmo nelhalo.