Daren fascinovaně přejel prstem po její tváři. Stáli tak blízko u sebe, že horký dech, ovíval tvář toho druhého. 

Diana se ani nehnula. Ani ona, nedokázala svým pocitům čelit. Bylo to, jakoby nějaká neznámá síla uvnitř nich, se drala na povrch, a nutila je toužit po sobě. 

Ani jeden, tak blízko tomu druhému, nedokázal čelit tomu, co bylo předurčeno. Jejich poutu. Jejich spojení. 

Najednou si ji Daren přivinul do náručí. Evidentně to dělal zcela omámen, a neřízen svým rozumem.

 A když ucítil její hebké a měkké tělo, jak se tiskne k jeho, potichu zaúpěl.

 Pomalu, centimetr po centimetru, se začal sklánět k její tváři. Něco mu říkalo, ať to nedělá, jenže to bylo silnější, jak on. 

Pár milimetrů od jejích úst zaváhal. Několikrát se zhluboka nadechl a zavřel oči. Tak moc, toužil po tom polibku, až se celé jeho tělo, začalo bouřit. 

Něco takového, nikdy ještě nepocítil. Takovou touhu, po nějaké ženě. Sevřel ji ve svém náručí pevněji, a konečně spojil jejich rty. 

To co následovalo, nedokázal přirovnat ničemu jinému na světě. Bylo to jako výbuch. Jakoby se všechny jeho vnitřnosti snad zbláznili a začali tancovat uvnitř jeho těla. 

Tep se mu divoce rozbušila v žilách. Ale co bylo naprosto vyloučené, jeho srdce se divoce rozbušilo. 

Zasténal do jejích úst, když ucítil, jak mu prsty vpletla do vlasů. Ještě nikdy, se s žádnou ženou nelíbal, a když, jeho oheň, ji spálil na popel. 

A musel si přiznat, že se mu to líbilo víc, než by si pomyslel. Přisál se ještě hladověji. Divoce kroužil svými rty po jejích, a pak se jazykem vloupal dovnitř.

Jejich jazyky se spojily, a začaly tancovat proti sobě. Zoufalý projev touhy, se dral z úst oběma zároveň. 

Tak moc, po ní zatoužil. Po jejím hebkém těle, které nyní svíral ve svých rukou, až se toho děsil.

 Ani to, se mu ještě nestalo. Když měl potřebu, jeho konkubíny, se postaraly o to, aby ho jí zbavili. Nemiloval se s nimi. Měl je jen na ukojení svých pudů. Ale nyní?

 S hrůzou zjistil, že po té dívce touží. Tolik, že se probudilo i jeho mužství k životu. To zjištění, ho úplně vykolejilo. Nelíbilo se mu, že má někdo nad ním, takovou moc. Tak velkou, že si jeho tělo dělá, co chce. 

Zadýchaně se od ní odtáhl. Stále ji svíral ve svém objetí, a díval se, zhluboka oddychujíc, do její tváře. 

Nemohl tomu uvěřit. Její vlahý pohled, plný touhy mu prozradil, že Rebeka měla pravdu. Je to ona. Líbal ji. Líbal ji jak šílenec, a nic se jí nestalo. Naopak. Cítil, že po něm touží stejně, jako on po ní.

 Několikrát se zhluboka nadýchl, a pak krok poodstoupil.

 „Měla..., měla jsi pravdu," řekl směrem k Rebece zadýchaně, „její znamení, je pravé."

 Dianiny rudé a napuchlé rty od jeho náruživého vyznání, ho dráždily tak, že zatoužil ji znovu k sobě přivinout. 

Pravou ruku, si zmateně položil na bijící srdce. Ani to, se mu nelíbilo. Byl přeci ďábel. Pán pekel, a neměl by cítit nic z toho, co pociťoval. 

Zprudka vypustil přebytečný vzduch z plic. Vystoupil na svůj trůn a posadil se.

 „Odveď ji!" vydechl stále zmožen svými pocity. Opřel hlavu do opěradla trůnu a zavřel oči. Doufal snad, že touha zmizí, ale marně.

 Teprve když Rebeka zmizela s Dianou za dveřmi, pevně semkl rty a vztekle praštil pěstí do opěrky křesla. 

Tohle nechtěl. Nepotřeboval. Nesměl. Ale jeho mužství, jakoby s ním nesouhlasilo, a mělo svou vlastní hlavu.