„Vůbec mi nepřijdete hrůzný a nestvůrný, můj pane." Zašeptala nesměle a zvedla oči, aby se setkala s těmi jeho rudě planoucími.

 Sama nechápala, kde v sobě vzala onu odvahu, ale pomalu k němu vztáhla ruce. Na půli cesty se její ruce nejprve zastavily, pak se ale zhluboka nadechla a dotkla se jeho kápě. 

Ďábel zprudka vydechl, ale zůstal stát, jakoby na místě ten moment strnul. To ji dodalo ještě více odvahy, a kápi mu shodila z hlavy. Pak váhavě sáhla k jeho plášti, a i ten, nechala spadnout z jeho zad. 

V ten moment se znovu rozhořel jeho oheň, který rázem pohltil i jí. Byl opět do půl těla nahý a tyčil se nad ní, v celé své kráse. 

Torvin polkla a roztřásla se. Ne však strachy, ale nad tím, že sama, ač tak nevinná, svádí samotného ďábla. Jenže byla jím přímo fascinována. Nedokázala si pomoci, ale zatoužila se ho dotknout. A to tak moc, že opět pocítila ten známí tlak, ve svém lůnu. 

Dotkla se prsty jeho hrudi, a satan celý ztuhl. Doširoka rozšířil oči, a ty ještě více zaplanuly, když se na ní zadíval. Téměř nevěřícně se díval na onu nevinnou dívku, jak se ho s touhou dotýká.

 Zatřásl hlavou, aby zahnal pochyby, zda se mu to jen nezdá. Však to byl úplně první člověk, který po něm toužil. A to, se téměř rovnalo zázraku. Něco takového, bylo zcela nemožné. Vyloučené a téměř nemyslitelné, ale přesto, to bylo tak. 

Jeho tělo, jakoby přirostlo do země, a nedokázal se v tu chvíli ani hnout. Když jemně přejela po jeho mohutné hrudi, jeho mužství už dávno přestalo poslouchat. Jenže když znovu vtáhla ruce a váhavě se dotkla oběma rukama jeho mohutných roků, nahlas zasténal. Ten pouhý dotyk, byl pro něj tak omamný, jako nic, co poznal.

 „Jsi..., jsi krásný, můj pane." Zašeptala, a pohladila tvrdou, hladkou rohovinu.

 Otevřel ústa, aby zaklel. Aby vyvrátil její tvrzení. Aby jí dokázal, jak moc se mílí, ale jediné co vyšlo z jeho hrdla, byl jen pouhý sten. Ten dotyk byl pro něj totiž stejný, jako kdyby se dotýkala jeho údu. Tak moc intenzivně prožíval onu chvíli.

 Na moment by snad i přísahal, že mu jeho srdce, i několikrát zabušilo v hrudi. Však něco takového, bylo přeci zcela vyloučeno. Ďábel přeci nemiluje. Necítí. Je zcela emocí prost. A přesto, se roztřásl touhou tak, že to nedokázal ovládnout. 

„K ďasu!" Zaklel, a přirazil ji ke stromu. Nebránila se, a ihned ho objala rukama okolo ramen. Vrhl se na její ústa tak, jak se žíznící upíná k oáze. Začal její rty drtit svými, a tisknout ji ke svému žíznícímu tělu, jako šílený. 

„To..., to je nemožné..." vydechoval mezi polibky, ale touha byla silnější, než jeho rozum, „jsem satan..." vnikl do jejích úst jazykem, až zasténala, „jsem samotné a ztělesněné zlo..." dotkl se planoucí rukou jejího prsu. Zasténal mezi její rty, v návalu vzrušení, když sevřel její prsa do svých dlaní, „ďábel se nemůže milovat s lidskou dívkou." Neustále vzdychal mezi její rty a stále jí líbal jako zběsilý. Jenže jediné, po čem toužil, bylo právě to. Vzít si ji. Její tělo. Milovat se s ní tak dlouho, dokud by neukojil svou neskutečnou potřebu. Chtěl ji celou. Chtěl i její duši. 

„Můj pane..., toužím po vás stejně, jako vy po mně." Zaslechl její toužebný hlas, který ho konečně vytrhl téměř z transu. Odtáhl se od ní, jakoby to byl on, kdo se mohl popálit a zatěkal udiveně v jejím obličeji.

„To je nemožné!" vydechl, „Ďábla nemůžeš milovat, zrovna tak, jako on nemůže milovat tebe! Nemůžeš po něm toužit!" Poslední slova téměř vykřikl, jakoby tím snad chtěl přesvědčit spíše sám sebe. „Jediné, co po tobě ďábel může chtít..., je tvá čistá duše!" Řekl. Ještě jednou zakroužil v jejím obličeji, a pak zmizel tak rychle, jak se zprvu objevil.