„Můj pane." Vydechla Torvin a poklekla pod jeho trůnem. Ustrašeně na něj pohlédla. Vypadal opravdu děsivě, a poprvé za tu dobu, co ho zná, dostala z něho strach. Podíval se na ni rozzlobeně a naštvaně, a dle výrazu jeho tváře pochopila, že bude moci konečně učinit to, co chtěl udělat hned. Zabít ji. 

„Co pohledáváš zde? V Srdci Carharu?!" Vykřikl a vztekle praštil vidlemi o podlahu. Jeho oheň zaplanul ještě více, a všichni Glarkulové, se s obavami podívali na svého vládce. 

Nemohl uvěřit tomu, že ji vidí klečet pod svým trůnem. Zuřil tak, jak ještě nikdy v životě. Měla přísný zákaz, a ona ho porušila. Nacházela se v Srdci Carharu, v samotném pekelném chřtánu, a odtud nebylo úniku. 

Musel rozhodnout o jejím osudu. Neměl na vybranou. Až sem, se dostanou jen ti, kteří mají svůj osud už zpečetěn, a čeká je jistá smrt. Ještě nikdy, za jeho dlouhý život, se mu ale nestalo, aby váhal. Aby rozhodnutí učinit nechtěl. 

Když viděl Glarkula, jak vleče k jeho trůnu zrovna ji, přísahal by, že mu zabušilo srdce. Vidět ji zde, bylo jediné, co si nepřál. Tak mocně najednou zatoužil po tom, zmrskat její pozadí, až se tomu sám podivil. Ano, chtěl ji pořádně vyčinit, za to, že neposlouchá jeho příkazy, ale zabít, ji nechtěl.

 „Já..., omlouvám se, můj pane," vydechla do podlahy, „jen jsem chtěla..." Podlomil se jí hlas, a po tvářích se jí spustili slzy.

 „Cos chtěla?!" Zaburácel jeho rozzuřený hlas. Viděl až na dno její duše. Zde, v srdci Carharu, mu nic neuniklo.

 „Pod přísným zákazem, jsi měla zavrženo vstup sem dolů! Porušila jsi ho proto, že tvou mysl posedla představa, že zde obcuji s Xantií?!" Téměř nevěřícně se na ni podíval. Nechápal, toto lidské rozpoložení. Vůbec tomu nerozuměl. Lidské emoce mu byli cizí, a tedy i žárlivost. A nedokázal pochopit, že právě ta, byla toho příčinou. 

„Omlouvám se." Zašeptala znovu. Na nic jiného, se nezmohla.

 „Co peklo schvátí, už nikdy nenavrátí!" Vykřikl. 

„Tak co s ní mám udělat, pane?!" zeptal se Glarkul a zatáhl za řetěz tak, až Torvin zalapala po dechu a padla na zem, „Je to jistě čarodějnice. Tedy na hranici s ní?!" Zavrčel na ni nenávistně, a ještě ji mocně dloubl kopím do žeber. 

Ďábel se postavil a zhlédl dolů. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se kolem. Najednou si nedovedl představit, že by ji poslal na hranici. Nebo snad nechal přibít na kříž. Ani šibenice nepřicházela v úvahu. Nebo ji navždy nechal smažit v ohni pekelném. 

To co k ní cítil nahoře, ve svém království, se nezměnilo. I zde, ač se nacházel ve své prapůvodní podobě, po ní toužil. A chtěl ji. Ovšem rozhodnutí učinit musel. Kdyby ne, Glarkulové, by ji roztrhali na kusy. Tak to bylo nastaveno, od pradávna, aby se zabránilo nechtěnému útěku.

 „Pane?!" Zavrčel Glarkul a znovu zatáhl za řetěz, až Torvin vykřikla bolestí. Všichni Glarkulové, ač stáli kdekoliv po sále, se zastavili, a zahleděli se směrem k trůnu. Čekali. Čekali na jeho rozhodnutí, nebo na svou povinnost, učinit ji za něj.

 Satan ještě jednou zhlédl k dívce na zemi. Ne, zabít ji prostě nedokáže. Ač je vládce pekel, a měl by být proti všem vedlejším vlivům imunní, evidentně ona, byla jeho slabostí. 

Musel ale jednat. A musel jednat hned, než by bylo pozdě, a Glarkulové, by se na ni vrhli. Měl jen jedinou možnost. Vzít si její duši. Využít svého bezvýhradného práva vládce pekel, a prohlásit ji za svou ženu. 

A zde, přede svědky, si vzít i její tělo. Musel ji vlastnit celou.