Ďábel praštil svými vidlemi do podlahy tak mocně, že jeho oheň, se znovu ještě více rozhořel. Rozhořeli se i všechny ohně v místnosti, a Glarkulové, se všichni do jednoho, přikrčili před zlobou svého pána.

 „Jsem ďábel! Jsem váš pán a vládce podsvětí!" zahromoval satan, „Jsem nesmrtelný a věčný. Jsem samotné a ztělesněné zlo! A jako takový, mám právo si vzít, po čem toužím! A já chci ji!" Křičel a pouštěl hrůzu na Glarkuli, kteří již do jednoho před ním poklekli. 

„Ale pane," odvážil se k němu promluvit Gohrires. Nejvyšší z Glarkulů, „je to jen lidský červ! Není vás hodna. A pak..., nemůžete přeci..."

 „Co nemůžu?!" Zařval satan a znovu udeřil vidlemi, „Jsem tvůj pán. Nejmocnější démon na zemi! A ty..., se opovažuješ mi odporovat?!" Gohrires se přikrčil a sevřel v ruce řetěz, který měla Torvin kolem krku. Hodil na ni opovržlivý pohled, a pak znovu vzhlédl k satanovy.

 „To bych se neodvážil, můj pane, ale přeci jen..., ta čarodějnice patří na hranici! Ještě nikdy se přeci nestalo, aby nějaký hříšník unikl trestu. Jste můj pán, a mou povinností je, vás chránit, můj pane. Moc dobře víte, že kdo sem jednou vstoupí, musí zemřít. Jiná možnost neexistuje. Vytavujete se nebezpečí! "

„Ta čarodějnice..., patří mě!" procedil ďábel skrz zuby, „Chci ji! A taky se mou stane!" Gohrires se sklonil až k zemi, a ještě jednou se odvážil svému pánu odporovat. Oni, Glarkulové, tu bylo proto, aby mu sloužili. A aby chránili svého pána. Aby vykonali jeho příkaz a hlídali odsouzené na smrt. 

Samotný Carhar, sestával totiž ze tří částí. Carhar nahoře, na zemi, kde vládl jeho otec a nejvyšší z démonů, který přišel na svět, již při stvoření světa. Zde, setrvávali nemrtví, ale ne odsouzenci.

 Pak podsvětí Carharu, kde vládl Daemon. A podsvětí, sestávalo se dvou částí. Nahoře, kde stál i jeho hrad, a kde za hradbami nacházelo se peklo na zemi, setrvávali odsouzenci, kteří ještě možnost k záchraně měli. Za určitých podmínek, mohli dojít k rozhřešení a odpuštění. 

 Ovšem zde, v Srdci Carharu, to již nebylo možné. Sem se dostali jen ti, kteří již takovou možnost neměli. Kteří byli navždy uvrhnuti do ohně pekelného. 

„Můj pane," vydechl Gohrires do země, „vím, že vaše moc je bezmezná. Vím, že jste nejmocnějším z démonů, ale ona je jen člověk. A již tím, vás ohrožuje. Lidská chátra je nevyzpytatelná. Nestálá a nedá se jí věřit. Cloumají jimi emoce, které vás můžou ohrozit. Jsou skrz na skrz prolezlí lží, nenávistí a chamtivostí. Žárlivostí a nedůvěrou. Jestli selže..., jestli vy..., jí přijmete za svou ženu a vezmete si její duši, pak jste ohrožen. Jestli vás zradí, pane..., jestli vy ji vytrhnete ze chřtánu pekelného, přijímáte za ni všechnu odpovědnost. Její zrada..., by pro vás znamenala zkázu. Věčnou trýzeň, můj pane." 

Daemon zhlédl dolů, k dívce na zemi a zaváhal. Moc dobře to věděl. Ani on, si nemohl činit bezmezně, co chce. Pakliže si ji vezme, a ona ho zradí, zaplatí za to. A to velmi krutě. 

Jenže nemohl jinak. Když se na ni tak díval, opět měl pocit, že mu několikrát zabušilo srdce v hrudi. Cítil něco, co neznal, a nedokázal definovat onen pocit. Jedno ale věděl, musí ji mít. Za každou cenu, ji musí zachránit. Ať to stojí, co to stojí.