Variol ještě nějakou chvíli, ležela na posteli a snažila se v sobě zahnat myšlenky na jeho teplou náruč. Na jeho mohutné objetí, ve kterém se cítila tak krásně. Bezpečně. Vzrušeně...

Znovu vztekle praštila do matrace a podívala se k oknu. Pak sedla na posteli a zprudka vydechla. Všude byl klid. Henry je jistě v kuchyni, a kdyby utekla, ani si toho nevšimne, napadlo ji. 

Musí to přeci zkusit. Musí, nebo ten chlap zabere i zbytky její mysli. Však i zapomněla na to, že je vlastně unesená. Že je jejím věznitelem. 

Natáhla si boty, které ji koupil, a přiskočila k oknu. Okno bylo na zadní části domu. Byla sice ve druhém patře, ale k domu navazovala jakási přístavba, přilepená k domu a jeho střecha, byla asi dva metry pod oknem. 

Jenže když se vyklonila z okna, přepadla ji závrať. Možná je to víc? Umíněně ale stáhla prostěradlo a povlečení z deky a svázala je na dlouhý provaz. Pak ho připevnila k trubce radiátoru a odvážila se přehoupnout přes parapet. Asi metr nad povrchem, jí však došla síla v rukách a dopadla zády rovnou na střechu.

„Kruci!" Zaklela, když se pokoušela postavit. Její kotník, jakoby ji vypověděl službu.

 Podél zdi se ovšem odvážila doklopýtat až na kraj střechy přístěnku. Měla štěstí, na zdi byl připevněný požární žebřík. S vypětím všech sil, se dostala dolů, a rozhlédla se kolem.

 Byla zde jakási zahrada, přilehlá k zadní části domu. Ovocné stromy, několik záhonů se zeleninou, a za rohem dokonce zapuštěný bazén. 

Vlastně ani nevěděla kam, a jak se dostane z areálu, ale tvrdohlavě se rozeběhla vpřed. No, rozeběhla, nebylo asi to správné slovo. Při prvním krůčku, se jí podlomila noha bolestí, když stoupla na zraněný kotník.

 V duchu proklela toho zpropadeného chlapa, už jen za to, že vůbec dýchal. A pak to uviděla. Zatavilo se jí srdce. Zpoza domu, vykoukly dvě obrovské, chlupaté hlavy. 

V tu chvíli, by přísahala, že se naučila létat. I přes svůj zraněný kotník, napolo běžela, napolo se plazila pryč od těch strašných zvířat.

Ani si ale neuvědomila, že u toho křičí a volá o pomoc, jako pominutá. A když už cítila, že ji funí za zády, skočila rovnou do bazénu. S prskáním se vynořila nad hladinu a spatřila na kraji stát dva ohromné psy.

 V ten moment, by se v ní krve nedořezal. Její fobie ze zvířat, byla veliká, ale něco tak příšerného a velkého, ještě neviděla.

 A když náhle oba skočily za ní, zuřivě se snažila dostat na druhou stranu. Vyškrábala se na břeh, a ve chvíli, kdy se chtěla znovu pokusit o útěk, podlomila se jí noha. Dopadla na zem a zavřela oči. Bylo ji jasné, že ji sežerou. Roztrhají na kusy, a její děda ji už nikdy nenajde. Pak ten strašný chlap zakope její ostatky na zahradě, a bude po všem.

 „Herberte! Rudolfe!" Uslyšela zvolání, když se dvě obrovské hlavy vlkodavů, objevily nad ní. Zírala do jejich zlověstné tváře a náhle se nedokázala ani pohnout. Strach, ji úplně omráčil. 

„Fuj! To není nic pro vás!" Zaslechla jakoby z dáli, ale to proto, že se soustředila jen na dýchání a funění, oněch zvířat. Pak znovu vykřikla, ale proto, že se znovu lekla, protože se nad ní sklonil on. Caleb.

 „Tohle patří mně! Na ní hodlám hodovat já!"