„Můžeš mi vysvětlit, o co ses tady pokoušela, princezno?" Zamračil se Caleb a změřil si dívku pohledem.

 Byla vyděšená k smrti. Její strach ze zvířat, byla asi hodně vážná. I když je pravda, že jeho mazlíčci, Herbert s Rudolfem, by nahnali strach komukoliv. Však v kohoutku, měřily skoro devadesát centimetrů, a vážily osmdesát kilo. Poslouchali ho ale na slovo. Vycvičil je opravdu dobře, nic by ji neudělali, ale také by ji nepustili na krok.

 „Už..., už jsou pryč?" Vykoktala vyděšeně a přitáhla si Caleba za tričko k sobě blíž, jakoby věděla, že ji ochrání.

„Ne, nejsou," usmál se, „ale nic ti neudělají. Jsem tu já." Ohlédl se za sebe k domu, a pak ji zpražil varovným pohledem. Z okna vysel provaz z prostěradla. Přejel mu mráz po zádech, když si uvědomil, že si by se jí něco mohlo stát. 

„Nejraději bych s tebou udělal to, co s klukama, když nic jiného nezabírá," zamračil se, „proč ses pokoušela utéct?!"

 „Jsem přeci vězeň, ne?! Měla bych se tudíž o útěk, alespoň pokusit. Neočekává se od vězně, že se o to pokusí?"

 „Vážně?" Přelétl Calebovy úsměv po tváři, „A co se tedy podle tebe, očekává od tvého věznitele?" Povytáhl obočí, a když Variol zčervenala, povzdychl si. Ona byla nevinná a ve svých pocitech zranitelná, jako dítě. On ale cítil, že jim Bruno pěkně zavařil. To jiskření a přitažlivost mezi nimi pociťoval dost jasně. I když ona vůbec neměla ponětí, co se to s ní děje. 

Hnul se, aby zkontroloval, jestli je v pořádku, ale Variol ho držela za tričko dost křečovitě.

 „Opovaž se ode mne hnout!" Vykřikla a doširoka otevřela oči. 

„Nic se ti nestane, princezno," pohladil ji po tváři, a pak opatrně sejmul její křečovité sevření prstů, ze svého trička, „když si se mnou, nikdy se ti nic nestane." Zašeptal, a když se trochu uklidnila, vzal do ruky její kotník.

 Nezdálo se mu, že by byl vyvrknutý, ale pohmožděný určitě. Zamračil se na ní. Několik dní, se určitě na něj nepostaví.

 „Říkal jsem ti, že se o útěk nemáš ani pokoušet," zavrčel, „odtud se nedostaneš, princezno. Ne, když nebudu chtít. Celý areál, je obehnán vysokým, elektrickým plotem, a u brány Herbert s Rudolfem. Takže i kdyby se ti nějakým zázrakem podařilo ten plot třeba přeletět, Herbert s Rudolfem, tě určitě nepustí dál." 

„Jo, teď už to vím!" Zvedla k němu zrak, ale hned uhnula pohledem a zčervenala. Jeho teplé ruce na její kůži, ji rozptylovali od jejích myšlenek. 

Evidentně to nedělal úmyslně, jen kontroloval, zda ještě nemá nějaká zranění, ale svými prsty prohmatával její tělo a to jí skoro přivádělo zástavu srdce. Proti její vůli, se jí rozbušilo srdce, a zvýšila se frekvence jejího dechu.

 Zřejmě to poznal, protože se jeho ruce zastavili v pohybu a zvedl k ní zrak. 

„Princezno?" Zašeptal, a zabodl do ní své temně hnědé oči, „Počítám, že si vůbec nevíš rady s tím, co cítíš," zakroužil v jejím obličeji, a pak nadzdvihl její bradu prstem, aby se mu podívala do očí, „toužíš po mně. Poznám to. Ale nemusíš mít strach, počkám, až budeš připravená." Sám se divil tomu, že to vůbec dokázal vypustit z úst. Počká? Byl dobrý milenec a znalec žen, kdyby chtěl, dokáže ji lehce přesvědčit k tomu, že ho chce a ještě dnes, hned tady..., si ji vzít. Alespoň doposavad, to tak dělal. Ale najednou chtěl něco víc.

 „Připravená?" Vydechla zmateně. Evidentně ho nepochopila, „Připravená na co?" 

„Pomilovat se, se mnou, princezno."