„Dědo! Dědo!" Křičela Variol a vběhla do pracovny Bruna Jamesona, „Podařilo se mi utéct!" Vydechla a zalapala po dechu.

Bruno Jameson vzhlédl od svého stolu a přehlédl si svoji vnučku pohledem. Na první pohled se mu zdálo, že vypadá jinak. Lépe. Nějak trochu jako normální dívka. Ne, jak ta nafoukaná fiflena, oblečena v poslední módu a nejdražší kousky. Vlasy měla rozpuštěné, ne spoutané do úhledného drdolu ve stylu staré panny. Obyčejné legíny a tričko, ji moc slušeli.

A jeho zkušenému oku nemohla ujít jedna skutečnost. Panna, již určitě nebyla. Její stále ještě napuchlé rty od líbání, a zdravě rudá barva ve tváři, kterou nabyla jistě Calebovým strništěm, ji vážně svědčila. Vypadala prostě jinak.

„Podařilo se ti utéct?" Povytáhl obočí.

„Ano!" vykřikla rozrušeně, „Představ si, že mě unesl Caleb McLauglin! A držel mě tam proti mé vůli!" zuřivě rozhazovala rukama, „Ale dnes..., když byl pryč, a ukázala se tam jedna z jeho děvek..., přechytračila jsem ji."

„Přechytračila jsi ji? A proč?"

„Proč? Proč?" Vyprskla Variol, stále ještě ji nedocházelo, že její dědeček se vlastně nechová nijak překvapeně. Byla tak rozrušená, že to ani nepostřehla. „Protože je to obyčejný děvkař, dědo! Ona si tam klidně přijela a říkala, že s ním spí. Že je jeho kamarádka s výhodami! Taková..., taková..." Zamračila se a pak se náhle zarazila a založila si ruce na prsou. „Ty se tomu vůbec nedivíš?!"

„Ne. Proč?" pokrčil Bruno rameny, „Je to mladý, zdravý muž, předpokládám, že žije tedy kvalitním, a bujarým sexuálním životem." Odpověděl ledabyle, i když věděl, že se ptá na něco jiného. Na to, že není vůbec překvapen, z jejího únosu.

Ale ona poznámka, jakoby Variol znovu popíchla. Zatmělo se jí opět před očima a na dědův nezájem o její únos, zapomněla.

„Phe!" Vyprskla, „Kvalitním, sexuálním životem?!" Skoro zaječela, „Je to děvkař, dědo! Sám mi říkal, že měl hodně milenek! A říkal, že bez sexu nemůže být!" Pohrdavě se zamračila, „Však o tom vypovídá i jeho piercing na jazyku! A ne jen jazyku! Ale dokonce i na peni..." Zarazila se a zčervenala. Dědovo povytažené obočí a téměř blažený úsměv, ji vytočil.

„No..., muselo tě asi hodně vytočit holčičko, poslouchat od Gabi, že je její milenec. Zvlášť po tom, co jsi s ním strávila nezapomenutelnou noc." Řekl opět klidně, ve snaze ji popíchnout.

„Jo! To si tedy piš! Už ho nechci vidět, děvkaře jednoho!" Vychrlila ze sebe, než si konečně uvědomila, že ji děda opět dostal tam, kam chtěl. Jako obvykle. Zamračila se, jak nejlépe dovedla. „Ty znáš Gabi?" vydechla, „A jak to, že se vůbec nedivíš, že mě ten zvrhlík unesl?!"

Bruno se pohodlně opřel do židle a změřil si ji pronikavý pohledem.

„Samozřejmě, že ji znám, holčičko. Znám i Henryho a Calebovy bratry. Znám celý jeho příběh, a kdybys nebyla tak povrchní a zahleděná do sebe, znala bys je taky. Však tu žijí již deset let. Dost často je navštěvuji a oni zase mě. To jen ty..., jsi je nikdy neviděla. Protože ty jsi nikdy neviděla nikoho, kdo byl dle tvého mínění, pod tvou úroveň! Všechny, kdo nesahají do vyšších vrstev, s přehledem přehlížíš! Tak jak bys je mohla někdy vidět?!" Založil si naštvaně ruce na prsou.

Bylo mu jasné, že Variol žárlí. Ano, žárlí, a už to mu dávalo naději, že by se snad mohla změnit. I když měl strach, aby to Caleb nevzdal. A když se na ni teď tak díval a poslouchal ji, vůbec by se mu nedivil.

„A ano, holčičko!" Řekl naštvaně a přísně, „V tom únosu, jsem měl prsty já! Požádal jsem ho o to, aby tě unesl!" Variol vytřeštila oči.

„Cože?! A proč?!"

„Proč?! Ty se mě ptáš proč?!" Už mu docházela trpělivost, „Však se na sebe podívej! Co se s tebe stalo?! Snobská, nafoukaná slečinka, která si ještě usmyslela, že si vezme největšího snoba a gaunera v okolí!" Variol skoro zbrunátněla v obličeji. Pak bojovně vystrčila bradu.

„A vezmu! Vezmu si Petera Falkera, a jemu to může být úplně fuk! A tobě samozřejmě taky!" Dodala rychle a odkráčela z místnosti.