Ten den, Variol zalezla do svého pokoje, a do večeře ji Bruno neviděl. A zrovna tak i den následující. Celý den byla zalezlá a nevystrčila nos z pokoje. Ale ani Caleb nepřijel. Bruno ho ale čekal nyní, když zasedli s Variol k večeři.

 Den před tím, mu Caleb volal, aby se přesvědčil, že je Variol v pořádku. Z jeho hlasu ovšem poznal, že je značně rozrušen. A Bruno se znovu usvědčil v tom, co věděl už dávno. Že tento muž, je podle něj jediný, který by mohl jeho vnučku udělat šťastnou.

 I když evidentně strachy o Variol trpěl, nehodlal kvůli tomu zanedbat své povinnosti. I jeden den, zrovna nyní, v době sklizně, znamenali by pro Caleba ztrátu, kterou si nemohl dovolit.

 Caleb byl pro Bruna ztělesněním muže, pro kterého jeho slovo, prostě bylo zákon. Dalo se mu věřit. Byl z těch, který své slovo, nikdy nevezme zpět. A tak doufal, že tomu bude tak i teď. 

Bruno byl prostě rozhodnut Variol přivézt k rozumu, i kdyby ji měl osobně naložit do auta, a odvézt ke Calebovy. Znovu. A v duchu se modlil, aby Caleb k jeho vnučce pocítil stejný cit, co ona k němu. Protože ona do něj byla evidentně zamilovaná. To poznal. I když si to nechtěla přiznat.

 „Prostři ještě pro jednoho, Bernardo." Řekl Bruno, když zasedli ke stolu. Sluha přikývl a Variol vzhlédla ke svému dědovi. 

„Pro koho?" Vydechla, a ve stejnou chvíli, se otevřely dveře a majordomus vpustil dovnitř jejich hosta.

 Ve dveřích se objevil Caleb. Na sobě měl jedny ze svých lepších džínů a bílé tričko, které nebezpečně obepínalo jeho vypracované tělo. 

„Calebe?!" Řekl Bruno vesele a ukázal na prázdnou židli u stolu. „Jsem rád, že jsi přijmul pozvání." 

„Zdravím, Bruno," odpověděl Caleb klidně, „alespoň někdo." Schválně se zašklebil na Variol, která ještě stále lapala po dechu.

 Variol naštvaně jen pohodila bradou, ale rozhodla se dělat, jakoby nic. Rozhodla se ho ignorovat, a ukázat mu, že ji je úplně volný. 

„Mám hodně práce, Bruno. Nemohl jsem tedy přijet již včera, ale věděl jsem, že je Variol v pořádku..." Pohodil rukama v omluvném gestu.

 „Chápu, chápu," přikyvoval Bruno, „koneckonců, jsem ti ty starosti přivodil já." Variol se ošila. To jako těmi starostmi, myslí ji? Zamračila se, ale tvářila se jakoby ji to ani přinejmenším nevzrušilo.

„To máš pravdu. Ze začátku jsem tě proklínal, ale ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že je to moje žena..." Usmál se mna Bruna. A Bruno pochopil. Věděl, co to v jeho světě znamená, a vlastně se mu i ulevilo. Jen Variol se zamračila ještě víc, ale stále tvrdohlavě vzdorovala.

„Tak to jsem rád," pokračoval Bruno, jakoby tu Variol nebyla, „a kdy sis to uvědomil?" 

„Kdy jsem si uvědomil, že je moje žena?" Povytáhl Caleb obočí, „Asi ve chvíli, kdy si přede mnou dřepla na bobek, aby se vyčůrala. Vzadu za kůlnou." Upřesnil Caleb, a pohodil rukou do vzduchu.

 Variol se v tu chvíli, začala dusit kouskem masa a zčervenala jako rak. Sehnula ale hlavu k talíři, a byla na sebe pyšná za to, jak moc mu dává najevo, svůj nezájem.

„Za kůlnou?" Zasmál se Bruno. 

„No ano. Zprvu totiž předpokládala, že se u takového chudáka, jako jsem já, samozřejmě ani záchod nenachází. Že potřebu vykonáváme tam, nebo na hnoji." 

„Ach, tak to chápu," pokračoval Bruno, a měl co dělat, aby se nerozesmál na celé kolo, „samozřejmě, menší zlo, než na hnoji." Variol měla chuť vykřiknout, že ji ten zvrhlík obelhal, ale kousla se raději do jazyku.

 „A co, Gabi. Jak se má? Už jsem ji dlouho neviděl." Pokračoval Bruno klidně. 

„Odjela dnes na večer. Včera mi pomohla na vinici, a museli i kluci, protože finišuji. Má se dobře."

 Variol se zamračila. Zajímalo by ji, kde spala? Že by jí Lucas zase přenechal pokoj? Nebo snad s Calebem? Ta otázka ji pálila na jazyku tak, že snad úplně samovolně vyletěla z jejích úst.

 „Hm..." zašklebila se na Caleba, „to by mě zajímalo, kde spala?!"

 „Samozřejmě u mě," odvětil klidně Caleb, „v mém pokoji, a v mé posteli. Se mnou!" Povytáhl obočí a zašklebil se na ni, „Ale nic nebylo, princezno. Ani jsem se jí nedotkl. Skončilo to." 

„A to ti mám jako věřit?!" Vyštěkla. Hned toho ale litovala. Chtěla přeci, aby věděl, že jí je ukradený. 

„Samozřejmě! Proč bys neměla. Nemluvím do větru. Nikdy! Říkal jsem ti, že se můžeš zeptat na cokoliv a já všechny tvé otázky zodpovím. Od chvíle, co jsi moje žena, žádná jiná neexistuje." Pokrčil rameny, a zas se věnoval talíři, jakoby nic. Ale Variol to naštvalo ještě víc.

 „Nejsem tvoje žena!" Vykřikla a zašermovala vidličkou ve vzduchu. Raz. Dva Tři. Počítala si v duchu, aby se uklidnila. Pak si způsobně urovnala ubrousek na klíně a pohodila uraženě hlavou, aby pochopil, že ji nevyprovokuje. 

„Musím se přiznat, že mě to těší," usmál se Bruno vážně, „jsem rád, že bude mít Variol takového muže. Vím, co to v tvém světě znamená, když jsi ji nazval svou ženou a žehnám ti, Calebe."

 Variol zbrunátněla a několikrát se zhluboka nadechla. Statečně ale odolala a vrhla na Celeba nenávistný pohled. 

„A i když vím, že pro tebe to znamená závazek větší, než kdybyste stanuly před oltářem, byl bych rád, kdyby to bylo oficiální." Pokračoval Bruno a vyděšeného výrazu své vnučky, si vůbec nevšímal. 

„O..., oficiální?" Vykoktala, ale Bruno pokračoval, jakoby ji neslyšel. 

 „Příští sobotu, se bude konat zde na mém panství taková menší oslava," pohodil rukou k Variol, „vymínila si ji moje vnučka, prý na oslavu její znovunabyté svobody. Jsi zván, Calebe. Ten den, oznámím vaše zasnoubení." 

„Cože?!" Variol přeskočil hlas, až se rozkašlala. „Zbláznili jste se oba dva?!" Nevěřícně se dívala z jednoho na druhého, „Nevezmu si ho! Nikdy! A pak..." vystrčila bojovně bradu proti Calebovy, „můj snoubenec, je Peter Falker!" Caleb se na ni ale jen zářivě usmál a v očích mu nebezpečně zajiskřilo. 

„Nikdy nebyl tvůj snoubenec, princezno. A nikdy nebude ani tvým mužem. Tím jsem já, a ty to víš."

 „Phe! Jak si můžeš být tak jistý?!"

 „Jsem, princezno. Cítíš to stejně, jako já. Pochybuji, že se ti při něm někdy rozklepala kolena tak, jako když jsi se mnou. Že po něm toužíš tak, že zapomínáš dýchat. Že by byl schopen ti dát to, po čem tak moc toužíš. A vím to od chvíle, kdy jsem za kůlnou vyslovil slovo, kundička."

 Variol polkla. Polilo ji horko. Neodvážila se ani podívat na svého dědu. Který byl ale stejný, jako on. 

„Ty!" vyprskla, „Jsi vulgární!" 

„Nevím, co je na slově kundička, vulgární," usmál se na ni Caleb zářivě, „zvlášť na té tvoji."