Bylo asi devět hodin, když se otevřely dveře jejího pokoje a do místnosti nakoukl Henry. 

„Pojď se nasnídat, děvče," řekl starší, asi pětapadesátiletý muž, „můžeš přijít do kuchyně." Jeho plnovous, mu ovšem dodával dojmu, že je o mnoho starší. 

Variol si znechuceně oblékla šat z předešlého dne, a vykoukla na chodbu. Vážně ji nechal jen tak, se pohybovat po domě? Třeba by měla možnost utéct. Ale Henry, jakoby slyšel její myšlenky. Když procházela potichu jak myška, okolo kuchyně, ozval se jeho hlas.

 „To bych ti neradil, děvče. Přede dveřmi domu, stojí Herbert s Rudolfem."

 „Kdo to kruci je?!" Vyprskla naštvaně a vstoupila do kuchyně, „Další potrhlí bratři toho psychopata?!"

 „Dva Irští vlkodavové." Zamumlal Henry, jako by se nic nedělo. 

Variol přejel po zádech mráz. Věděla, jak vlkodav vypadá. Byl velký, skoro jako malé tele, a byl by jí jistě někam do pasu. Vyhlídky na útěk, se ztráceli v mlze.

 „A kde vůbec je?" Zamumlala Variol s plnou pusou.

„Myslíš Caleb?" Zvedl k ní Henry oči. 

„Jo! Ten potrhlý barbar, který si myslí, že za mě dostane výkupné!" 

„Jak jsi na to přišla?" Řekl zase Henry klidně. Odpovídal skoro nezúčastněně, otáčejíc se okolo plotny. 

„Proč jinak by mě unesl?! Nejsem hloupá. Stačí se na něj podívat. Vypadá, jako kdyby utekl z basy! To hrozný tetování. Ta náušnice v uchu, ten piercing v jeho bradavce..., zajímalo by mě, kde všude ho ještě má!"

 „To nechtěj vědět!" Ozvalo se za jejími zády, „Až ho totiž uvidíš, budeme se nacházet v horizontální poloze."

 Variol se tak lekla, že se rozkuckala, když ji zaskočilo sousto. Stál opřen o futro dveří a prohlížel si ji planoucím pohledem.

 Polkla, byla z něho čím dál víc nervóznější. Do rána nemohla zamhouřit oči, jak stále cítila jeho ruce na svém těle. V životě nepotkala chlapa, který by ji tak moc rozčiloval, už jen tím, že vůbec existuje.

 „Něco jsem ti přinesl, princezno." Řekl po chvíli Caleb. Sice by ji nejraději dal za vyučenou, nebo na zadek, jak to dělal se svými bratry, ale nemohl ji nechat chodit nahou. Snad jen v případě, byli-li by tu sami.

 Hodil na stůl papírovou tašku s několika hadříky, které pro ni koupil ve městě, když odvážel kluky do školy. Jednu noční košili. Pár kalhotek a ponožek. Pořádný boty. Dvoje legíny a několik triček. 

Variol překvapeně vzala tašku do ruky a zastyděla se. Evidentně se zlobil. Dál si jí totiž už nevšímal. Měl pevně semknuté rty a ani se na ni nepodíval. Vzal ze stolu termosku s kávou, a když mu Henry podal pytlík se svačinou, otočil se k odchodu.

 „Vrátím se večer, Henry. Dnes vyzvedávám kluky o něco později, tak alespoň stihnu více práce, než pro ně pojedu." Pak odešel a Variol zahanbeně sklopila zrak. Nevěděla proč, ale přiváděl ji do stavů, ve kterých se nikdy nenacházela.

 „Typicky snobské!" Řekl po chvíli Henry, jakoby pro sebe, „Soudit knihu podle obalu!" 

„To není pravda!" Zamračila se Variol. Hned ji totiž došlo, na co naráží. „Nejsem snob. A nesoudím..." Nedořekla. Zatřásla uraženě hlavou k odporu. Ona je přeci tou poškozenou. Ona je ta která by měla být litována. Tak proč má stále pocit, že to sama tak necítí? Sevřela tašku v ruce, a poposedla si na židli. 

„Co dělá?" Zašeptala Variol, „Čím..., čím se zabývá?" Když tedy neunáší ubohé dívky. Henry k ní zvedl zrak. Zčervenala, jakoby si myslela, že slyší i její myšlenky.

 „Až bude chtít, řekne ti to sám!"

 „Hm!" Nakrčila Variol nos, „Dovedu si to živě představit!" 

„Ne! To nedovedeš!" Zakřičel náhle Henry tak, až se Variol lekla. Opravdu se zlobil. „Vůbec si nedovedeš představit, co obnáší život. A nemáš ani tušení o tom, čím vším musel ten kluk projít! A co všechno obětovat! Dře od nevidím do nevidím, a zrovna ty..., která sotva kdy musela sklopit hlavu, ho chceš soudit?!"