Avery položila svícen na stůl a zahleděla se na vysokou polici s knihami. Už dávno si vyhlédla milostný román s názvem „Tajemství milování," ale neměla odvahu, si ho zatím půjčit. 

Nacházel se až v nejvyšším regále police, tak pomalu vylezla na dřevěné schůdky a natáhla se pro knihu. Uchopila ji do ruky, ale schůdky se zakymáceli a ona ztratila rovnováhu. V dalším okamžiku, už jen vyděšeně vykřikla, když ztratila půdu pod nohama. 

„Kruci!" ozvalo se hlasité zaklení v okamžiku, kdy upadla do náručí lorda Nicholase, „Mohla jste se zabít, slečno Farchildová." Zavrčel a zamračil se. Přišel právě včas. Otevřel dveře ve chvíli, kdy se chůdky zakymáceli. 

Rychle přiskočil, aby ji chytil do náručí, ale srdce mu tlouklo jako o život. Představa, že by se jí něco stalo, ho tak moc rozrušila, že se sám tomu divil.

 „Já..., já..., děkuji, lorde Nicholasi. Jen jsem si chtěla vypůjčit knihu a..." Vydechla a zadívala se do jeho očí. Stále ještě ji držel v náručí, díval se na ni a zhluboka oddychoval. 

„Mohla jste se zabít," zašeptal a sklouzl pohledem ke knize, v její ruce, „proč jste mne nepožádala? Kdybych nepřišel..." podlomil se mu hlas. Zakroužil v jejím obličeji a pak zprudka vydechl. 

Avery cítila, že bojuje sám se sebou a se svojí touhou. A když ji po chvíli opatrně postavil na zem, a poznala, že se jí opět vzdaluje, rozhodla se mu to tentokrát nedovolit. Chytla se za klopy jeho košile a zvedla hlavu, aby mu viděla do tváře. Chtěl ji. Toužil po ni, ale bránil se své touze ze všech sil.

 Sebrala veškerou odvahu, kterou měla, stoupla si na špičky, a pak ho lehce políbila na rty. Nicholas nevěřícně doširoka otevřel oči a zamrkal. Chtěl ji tak moc, že měl tělo jako v jenom ohni. 

Lehký dotyk jejích rtů na jeho, vyvolal v něm ale přímo hurikán. Měl v plánu prchnout do bezpečí jako vždy, když po ní zatoužil, ale jeho nohy, jakoby mu náhle přirostli do země. Zíral na její otevřená, vlhká a rudá ústa jako omámený a sotva popadal dech. 

Najednou ztratil slova, řeč, i veškeré své sebeovládání. Na moment zavřel oči, jakoby doufal, že až je otevře, jeho touha pomine. Jenže stále tam byla. Její pohled ho propaloval a její zrychlený dech mu napověděl, že je na tom podobně, jako on. 

Jeho rty, jakoby byli nějakým neviditelným magnetem přitahovány, k těm jejím. Začal se k ní sklánět, doufajíc, že uhne. Jenže ve chvíli, kdy se spojily, a ona vzrušeně zavzdychala, ztratil se úplně. Přitáhl si ji do náruče a hladově se vrhl na její rty. Drtil je svými, a když zaútočil na její ústa, aby se dostal dovnitř, a ona mu to dovolila, zasténal.

 Připadal si najednou jako šílený. Hladový a vyprahlý, a jakoby se mu z hlavy vykouřilo úplně všechno. Ještě nikdy v životě, snad nepocítil takovou touhu. Nikdy. Ani s Naomi, v době, kdy byl ještě zblázněn do její krásy, tomu tak nebylo. 

Tato dívka byla pro něj pokušením. Touhou a vášní. I ona mu polibky s radostí vracela a to také nikdy nepocítil. Elisa se bála jeho fyzického kontaktu, a vlastně byl zázrak, že s ní dokázal zplodit dítě. A Naomi, po něm nikdy netoužila. Teď už věděl, že její touha byla předstíraná, aby ho dostala a aby získala to jediné, o co ji šlo. Stát se hraběnkou. 

Jenže Avery po něm toužila. To poznal. Dlouho ji svíral ve svém objetí. Kroužil rukama po jejím těle a líbal ji jako smyslu zbavený. Vychutnával si její teplo. Její náklonnost. Nevinnou touhu a vášeň, s jakou mu polibky vracela. Jeho tělo už dávno volalo po uspokojení, ale jeho mysl byla stále zahalena obavami. Náhle se zprudka odtáhl a sotva popadaje dech, se na ni podíval. 

„Já..., omlouvám se...," vykoktal, mezi jednotlivými nádechy, „nikdy bych si nedovolil zneužít tvou nevinnost, Avery," několikrát se zhluboka nadechl, a o krok poodstoupil, „je to moje chyba." Zakroužil v jejím obličeji, a než stačila Avery zaprotestovat, byl pryč.