Nejméně dvě hodiny, hledal Nicholas po svém panství Avery. Hustě pršelo, vál silný vítr a blesky křižovali oblohu. Byl již zoufalý, ale nechtěl to za žádnou cenu vzdát. Představa, že by se jí něco stalo, ho drtila. 

Vlastně si v plné míře uvědomil, že si vůbec nedovede představit, že by o ni přišel. Že by ji už nikdy neviděl, a nikdy neslyšel její smích. Po letech strádání, se cítil zase živý, a to jen kvůli ní. Uléhal se vzpomínkou na ní a vstával rozbolavělý touhou. Bylo to zvláštní, ale najednou se mu nezdálo, že je život tak krutý. Jakoby vnesla světlo do jeho domu. Do jeho srdce, i života. 

Byl už promočený na kost a jeho kůň stál sotva na nohou, když se zastavil na kraji lesa. Pak zaslechl zařehtání koně a konečně ji spatři. Na konci planiny, asi sto metrů od něho, se snažila uklidnit svého koně, vylekaného bouřkou.

 Stála na zemi, a ze všech sil držela uzdu, aby se nesplašil. Srdce se mu rozbušilo jako na poplach, když znovu zahřmělo, a její kůň se vzepjal na zadních. Pustila uzdu a spadla na záda. Vykřikl její jméno a kopl svého koně do slabin.

 „Avery!" vydechl, když zastavil u ní a seskočil z koně. 

„Lorde Nicholasi." Zašeptala, když se k ní sehnul, aby ji vzal do náručí. 

„Jsi v pořádku?" Zběžně ji prohlédl, ale zdála se mu jen značně vyděšená. 

„Ano. Ale můj kůň..., utekl."

 „Na tom nezáleží. Bože! Myslel jsem, že zešílím strachy. Musíme se schovat, Avery. Ta bouře jen tak neskončí. Kousek odtud, je malá, lovecká chata."

 O několik chvil později, už uvazoval koně před chatou a odnesl Avery dovnitř. Postavil ji na dřevěnou podlahu, a pak ji znovu přehlédl pohledem od hlavy až k patě. 

„Vážně se ti nic nestalo? Co tě to kruci napadlo?! Myslel jsem, že přijdu o rozum!" Dal průběh svým emocím, když z něj konečně opadla obava o její život. 

„Vy..., vy jste se o mne bál, lorde Nicholasi?" vytřeštila oči a zadrkotala zuby. Byla též promočená na kost.

 „Jistě, že jsem se bál," zamračil se, „Snad ještě nikdy ne, tak moc, jako teď."

 „O..., omlouvám se. Já jen..." 

„Svlékni se, Avery. Zatopím v krbu. Musíme ze sebe shodit to mokré šatstvo, nebo dostaneme zápal plic." Otočil se ke krbu, aby zapálil oheň a taktně se na ni snažil nedívat.

 Avery chvíli zaváhala. Neměla se v malém prostoru chatky kam schovat, ale najednou ji to bylo jedno. Třásla se tak, že nedokázala ani rozvázat tkanice na svém oděvu. A potom jí bylo jasné, že gentleman v něm, mu nedovolí se otočit, dokud se nesvlékne. 

Oheň v krbu už plál, když se svlékala a u toho se dívala na jeho záda. Stál zády k ní, aby ji udělal soukromí a sám se snažil zbavit svého promočeného šatstva. 

Avery věděla, že i ona by se měla na něj nedívat, ale prostě to nedokázala. Když odhodil svůj svrchní oděv a odhalil svá nahá záda, rozbušilo se jí srdce. Měl je tak široká a svalnatá. A když si stáhl kalhoty, a po té i spodky, málem nahlas vyjekla. Nikdy neviděla nahého muže, a to ani zezadu. A pohled na něj byl opravdu úchvatný. Nohy měl dlouhé, svalnatá, štíhlá lýtka a dokonalý zadek. Málem od něj nedokázala odtrhnout oči.

 „Už se můžu otočit?" Zašeptal, když se zahalil do jedné z dek.

 „A..., ano." Odpověděla, ale nebyla si jistá, jestli nepoznal v jejím hlase značné vzrušení.