Avery vpletla Nicholasovi prsty do vlasů. A když si ji přitáhl do klína, zasténala do jeho úst. Byla možná nezkušená a byla panna, a měla by své panenství chránit, ale cítila, že po ničem jiném, jak ho dát právě jemu, netouží. 

Milovala ho, a i když jí nic neslíbil, a ani vlastně nevěděla, jestli cítí totéž, věděla, že je to správné. Svíral ji ve svém objetí, Avery se k němu tiskla a jejich polibky nabírali na intenzitě. Byli hladové, vášnivé a toužebné.  Všechno okolo, jakoby pro ně přestalo existovat.

 Avery už dávno sklouzla deka z ramen a odhalila její nahotu, ale vůbec ji to nevadilo. Její nahá kůže se přitiskla k té jeho a tělem ji projela tak nesmírná rozkoš, že zvrátila hlavu a nahlas zasténala jeho jméno. 

„Avery," vydechl ztěžka Nicholas do její kůže na krku, „tak moc po tobě toužím. Ale jestli nepřestaneme, bojím se, že pak už to nedokážu."

 „Tak nepřestávej, Nicholasi. Nechci přestat." 

„Jsi si jistá? Daruješ mi své panenství?"

 „Tak jistá, jako ještě nikdy v životě." Pohladila ho po tváři, a ani na okamžik, nezalitovala svého rozhodnutí. 

Moc dobře si uvědomovala jeho závažnost. Však panenství bylo jediným jejím bohatstvím, které mohla nabídnout svému budoucímu muži. Jenže muž, kterého jediného bude kdy chtít, byl on. I kdyby to bylo jen dnes. 

Nicholas zakroužil v jejím obličeji. Uvědomoval si, co mu nabízí, ale na moment zaváhal. Moc dobře si totiž uvědomoval, že cesta k jeho svobodě, nebude lehká. Nechtěl ji vláčet tím bahnem s ním. Nezasluhovala si nic z toho, co ho čeká. A on byl přesvědčen, že Naomi ještě neřekla poslední slovo.

 Nemohl ji nyní nabídnout nic. Ani manželství, po kterém tak toužil. Manželství s ní. Ona byla jediná, které by titul hraběnky slušel. Už pro její milou, vstřícnou a přívětivou povahu. Jeho poddaní, by ji měli rádi. Jenže právě nyní, o tom nemohl ani přemýšlet. Nejprve se musel zbavit té koule na noze, kterou vláčel za sebou už tolik let. 

Avery ale vycítila jeho pochyby. Věděla, že je to čestný muž a nikdy by neudělal nic, co by jí ublížilo. Že jen váhá nad tíhou okolností, ale o tom ona nyní nechtěla vůbec přemýšlet.

 „Nicholasi...," jemně ho políbila na rty, „vím, na co myslíš. Já ale nepochybuji, ani trošičku. Jsem možná nezkušená, ale nejsem hloupá. A já cítím, že je to správné." 

Nicholas na moment zavřel oči, jakoby doufal, že až je otevře, dokáže ji říci, že učinila špatné rozhodnutí. Jenže když je otevřel, věděl, že to tak není.

 Možná by měl odejít. Měl by ji zahalit a měl by udělat cokoliv, aby zabránil nevyhnutelnému, ale nedokázal to. Zatřásl hlavou k odporu, a pak se zhluboka nadechl. 

„Avery," zašeptal a znovu se vrhl na její ústa, „Ještě nikdy, jsem po žádné ženě netoužil tolik, jako po tobě. Nikdy jsem neprahl tak po tom, svírat v náručí nějakou ženu, jako tebe."