Počasí se dávno uklidnilo. Déšť i vítr ustal, ale oběma milencům se nechtělo vrátit do reality. Jeden druhého, jakoby se nedokázali nabažit. Milovali se ještě několikrát a teprve na druhý den odpoledne, se rozhodli vrátit. 

„Musíme se vrátit, Avery," zašeptal Nicholas a přitáhl si dívku do náručí, „budou mít o nás strach. A smrt hladem, také není nejlepší nápad. I když..., mé potřeby jsou celkem uspokojeny už jen tím, že ležíš v mé náruči."

 Nechtělo se mu zpátky, ale nebylo zbytí. Věděl, že Artur by je nechal hledat. Nechtěl se jí ale vzdát. Za žádnou cenu. To co nyní prožíval, bylo tak nádherné, že to ani nedokázal popsat slovy.

 Zamiloval se, a věřil, že i ona k němu něco cítí. Však copak by se mu mohla jinak jen tak oddat? A dokázala by předstírat svou touhu, vzrušení a vášeň? Ne, byl si jist, že ona nikoliv. Nicméně tušil, že se ji se svými city, svěřit nemůže. Neměl prozatím nic, co by ji nabídl. Stále vláčel u své nohy kouli manželství, kterého jak mu bylo jasné, se Naomi je tak lehce nevzdá. 

Na jednu stranu byl tak nesmírně šťasten, že právě svírá v náručí dívku, kterou miluje, ale na druhou věděl, že on měl být ten moudřejší, a ovládnout se. Měl odolat její kráse, své touze a pocitu osamění. Přeci byl vždy čestný muž a ctil zásady a rytířskou čest. Tím že ji připravil o její panenství, připravil ji o to nejcennější, co měla. Jeho povinnost nyní byla se s ní oženit. To jediné, ale udělat nemohl. 

A nemohl jí ani slíbit lásku, kterou bezpochyby cítil. Dokud neskončí jeho utrpení, a nebude opět svoboden, nikdy ji nemůže říci, že ji tak bezmezně miluje. Že ona je světlo jeho duše a jediná radost, která ho za jeho život potkala. Měl by jistě alespoň nyní udělat správnou věc, a nechat ji být. To ale nedokázal. 

Avery ale vycítila jeho pochyby a jeho strach. Bylo jí jasné, že se obviňuje z toho, co se tu stalo. To ale ona nechtěla. Však to byla ona, kdo ho svedl. I ona má přeci právo na své rozhodnutí, i když je žena. Dala mu panenství dobrovolně a nikdy toho nebude litovat. Cítila, že jsou stvořeni jeden pro druhého. Byl to muž, kterého miluje, a kterého se jen tak nevzdá. I když chápala, že cesta k jeho srdci, bude ještě hodně trnitá. 

„Nikdy jsem si nemyslela, že milování může být tak krásné," zašeptala. Cítila, že to potřebuje slyšet, „Že lze v objetí milované osoby pociťovat takové uspokojení. Takové štěstí. Vždy jsem si myslela, že jde jen o tělesný akt, ale je to mnohem víc, Nicholasi." 

Nicholasovi se při jejích slovech, rozbušilo srdce jako o závod. I on to tak cítil. A možná ještě mnohem intenzivněji. A snad i proto, čím si on už musel projít, poznal, že toto byl přímo zázrak, kterého se nedokáže vzdát. 

Na moment otevřel ústa, když mu na mysl přišla otázka, o milované osobě. Řekla to? Je možné, aby se do něj opravdu zamilovala? Zatřásl ale hlavou k odporu, a zakázal si onu otázku vyslovit. Přeci neměl na to právo.

 Neměl právo žádat lásku od ženy, kterou miloval víc, jako svůj život.