„A tímto se lord Nicholas Williams James Carpenter devátý hrabě z Kromwellu, odsuzuje k dvaceti letům, nucených prací." Odříkal soudce Clarkson, bez známek soucitu, a jeho pichlavý pohled se zabodl do Nicholase, „Budete odvezen zítra nad ránem a proti tomuto rozsudku, není odvolání." Odklepl rozsudek paličkou a pak kvapně odešel. 

„Nenechám to tak, Nicholasi," sevřel Christian jeho paži, „dostanu tě odtud, i kdybych měl Kingsleyho přinutit k přiznání násilím."

 „Ne aby tě napadlo, do toho zatahovat Avery," vydechl Nicholas ztěžka, „Nepřeji si, abys ji vystavoval kvůli mně nějakému nebezpečí. Nebo mé děti. Je ti to jasné?!"

 „To půjde těžko, příteli. Tvá manželka je silná žena, a miluje tě. Cožpak si myslíš, že bude jen tak sedět doma, a čekat, až tam umřeš? A pak..., bude tě chtít vidět. Sem ji nepustili, ale čeká v mém domě. Přivedu ji."

 Nicholas ho náhle chytil za ruku a zatřásl hlavou k odporu. V očích měl bolest, smutek a snad i smíření. Jakoby z něj vyprchala veškerá naděje. Několik měsíců čekal na osvobozující rozsudek v temné cele, a pomalu z něj vyprchávala naděje. Byl smířen s osudem. 

„Ne," zašeptal, polykajíc slzy, „nepřeji si, aby mě tak viděla. Ať si mě pamatuje, jaký jsem byl. Ať zapomene a vychová z našich synů dobré muže. Postarej se o to, aby veškerý majetek a titul zdědil Williams, a Avery ho bude do jeho dospělosti zpravovat."

 „Zbláznil ses, příteli?! Nemůžeš to takhle vzdát. Ještě není konec. Avery ti to nikdy nedovolí!"

 „Pak budu tvrdý! Prostě jí zakazuji, aby za mnou chodila. A zakazuji ji i to, aby se mě pokusila navštívit tam. Ať na mě prostě zapomene! Jsem asi prokletý, Christiane. Se mnou štěstí, zřejmě nikdy nepočítalo." Poslední slova zašeptal a pak mu dal najevo, že chce odejít. Prostě vstal, a nechal se odvézt do cely.

 Christian ještě nějakou dobu seděl a zíral na dveře, ve kterých se lord Nicholas ztratil. Nemohl uvěřit tomu, že se to vůbec stalo. Bylo jisté, že soudce Clarkson se vynasnažil, aby byl odsouzen. Kingsley na něj něco věděl, protože ani on, by si snad jinak nedovolil nad hrabětem učinit takovýto rozsudek.

 Nejtěžší ovšem bylo, tu zprávu sdělit Avery. Čekala na něj netrpělivě v jeho domě, a už když vstoupil, poznala, že je zle. 

„Ne!" vykřikla, „To není možné!"

 „Byl odsouzen k dvaceti letům nucených prací, Avery. Máme tedy čas, ho dostat ven. Ani Clarkson si nedovolil, ho nechat popravit." 

„A to mě má uklidnit?! Můj muž je nevinný, Christiane!" Zhroutila se do jeho náručí a rozplakala se. Když po nějaké chvíli její pláč ustal, vzhlédla a utřela si uslzenou tvář. Pak statečně vystrčila bradu a zhluboka se nadechla, aby potlačila vzlyknutí. 

„Nenechám to tak! Udělám cokoliv, abych ho dostala ven, Christiane. A teď ho chci vidět. Doveď mě za ním."

 „To je právě to..., Nicholas si to nepřeje. Úplně rezignoval. Nechce, abys ho viděla v tom stavu, v jakém je, Avery," chytil ji za ruce a soucitně se jí zadíval do očí, „Musíš to pochopit. Je to hrdý muž. Miluje tě, a nechce ti přidělávat bolest. Má pocit, že je to tak pro tebe lepší."