Když Christian našel Nicholase, i on měl co dělat, aby se nerozbrečel. Byl v tak zuboženém stavu, že dostal strach, aby to vůbec přežil. 

Převezl ho do svého domu, a byl rád, že Avery se vrátila na Kromwell, za syny. Nemohla ho takto vidět, to by ji jistě zabilo. 

Nicholas byl v bezvědomí, a měl vysokou horečku. Měl zlámaná žebra, několik tržných a sečných ran a jeho tělo bylo poseto modřinami. I jeho obličej byl nateklí a modrý tak, že ho téměř nepoznal.

 Ihned nechal zavolat nejlepšího doktora v Londýně. Doktor byl u něj celou noc. Netvářil se ovšem vůbec tak, aby to Christiana uklidnilo. 

„Tak co doktore?" Nevydržel to Christian, když po několika hodinách, podával zničenému doktorovi sklenici whisky. 

„Nebudu vám lhát, vikomte, nevypadá to vůbec dobře," zhluboka se napil, „Ale lord Carpenter, je silný muž. Musíme věřit, že to přežije. Musím říci, že jsem ještě nikoho neviděl v tak zuboženém stavu. A když..., tak živého. Musí být něco, co ho drží ze všech sil při životě..., jinak si to nedovedu vysvětlit." Zničeně si prohrábl svůj bílí vous a poprosil ještě o jednu sklenici. 

„Ale přežije to, doktore?" Zašeptal Christian s nadějí, a dopadl do křesla naproti němu. Nejraději by si nafackoval za to, že Nicholase poslechl. Přeci věděl, že Nicholas měl tendenci se obětovat. Vždy, a za každých okolností. Neměl ho poslechnout, a vložit se do toho hned. Znal ho už tak dlouho, a nikdy nepoznal čestnějšího muže. Ale právě jeho čest, ho málem stála život. 

„Jak říkám..., je to silný muž. Ale myslím, že by bylo dobré, ho převézt do mého sanatoria. Bude trvat měsíce, než se lord uzdraví a první dny budou kritické."

 „Dobře. Uděláme co je pro lorda Nicholase nejlepší. Nechám ho převézt ještě dnes." Přikývl Christian.

 „Ale..., je tu ještě něco, vikomte...," povzdechl si doktor, a bylo vidět, že ho to zneklidňuje.

 „Říkal jste, že to přežije?" Vydechl Christian vyděšeně.

 „To ano, budu se snažit o nemožné..., ale to není to..., totiž..., zdá se, že lord Carpenter, ztratil paměť." Christian na něj chvíli zůstal zírat, než vstřebal onu zprávu. Pak zatřásl hlavou k odporu.

 „To není možné..., Nicholas je silný muž a..."

 „To nemá s jeho muskulaturou nic společného, vikomte. Trauma, které prožil, tolik bolesti a zlomenin. Horečka a rány do hlavy..., zapříčinili jeho amnézii." 

„Ale paměť se mu vrátí?" Zašeptal s nadějí. 

„Snad. Není ale řečeno kdy, a jestli vůbec. Každopádně..., si nepamatuje nic od doby, kdy zemřela jeho první žena Elisa." 

„Takže nemá ani ponětí o tom, že je znovu ženat a miluje svou ženu? Že má dědice?"

„Obávám se, že ne."

 Christian se také zhluboka napil a pak schoval svou tvář do dlaní. To už bylo i na něj moc. Cítil, jak se mu slzy derou do očí. Jak tohle řekne Avery? Jeho sestra byla silná žena, ale milovala ho, a bude cítit bolest. A jen kvůli němu. Kvůli tomu, že nezasáhl dříve. 

„Jak dlouho, doktore?" Vydechl, když se trochu vzpamatoval, „Jak dlouho očekáváte, že bude trvat, než si ho budu moc ze sanatoria odvézt?"

 „No..., vzhledem rozsáhlosti traumatu..., půl roku? Možná déle. A nebylo by dobré, kdyby ho něco rozrušovalo..., tím chci říci, i když je mi to líto..., že lady Avery..." 

„Chápu..." přikývl Christian, „A zařídím to. I když s tím nesouhlasím."