Nicholas stál u okna své pracovny a díval se ven. Na zahradě seděla Avery se svými syny, a s Chloe a hráli si. Nemohl si pomoci, ale nedokázal od nich odtrhnout pohled. Vypadali tak šťastně, že zatoužil po tom, se k nim připojit. 

Její dva synové, mu za těch pár dní tak přirostli k srdci, že jen pohled na ně, vyvolával úsměv na jeho tváři. Kdykoliv se objevili v jeho přítomnosti, a snažili se mu vyškrábat na klín, pocítil tak velký nápor lásky, až se sám divil. 

Kolikrát ho i napadlo, jak moc by byl šťasten, kdyby byli jeho. Vždy si přál dědice. Tak moc po tom toužil už tolik let, ale nebylo mu dopřáno. 

A pak tu byla Avery. Už při jejich prvním setkání, pocítil něco, co v přítomnosti jiné ženy nikdy nepocítil. Klid. Něhu a náklonnost. Jeho srdce se rozbušilo pokaždé, když se objevila poblíž. Zdála se mu krásná. Přitahovala ho. Vzrušovala, a to i proti jeho vůli. 

Byl doma již téměř týden a nedokázal na ni přestat myslet. Dokonce si začínal představovat, jak se jí dotýká. Představoval si, jak asi chutná její polibek. Její nahá kůže a jak voní. Ve svých představách došel ale tak daleko, že viděl, jak se spolu milují. Na pohovce v jeho pracovně. V jeho posteli, nebo dokonce v koupelně. 

„Kruci!" zaklel potichu a prohrál si své vlasy, „Už asi začínám bláznit." Zamračil se do okna. Byl jistě bez ženy tak dlouho, že jeho tělo téměř volá o pomoc. Nikdy se přeci nechoval jako nějaký nadržený mladíček, aby pomalu nedokázal myslet na nic jiného, než na milování s ní. S ženou, kterou ani nezná. Která je zhrzená ze ztráty manžela. Sestrou jeho nejlepšího přítele. A ještě k tomu guvernantkou jeho dcery. 

Jenže jako kdyby sám sebe ani nepoznával. Zatoužil po něčem, co není jeho a co mu nepatří. A co bylo nejhorší, jeho představy a sny byli tak živé, že se probouzel zpocený a roztoužený. 

„Nech mi tak za dvě hodiny připravit koupel, Arture." Řekl Nicholas majordomovy, když mu přinesl jeho odpolední aperitiv. 

„Jistě, pane. To vám udělá dobře. Bylo to od vás velice chytré, že jste nechal zbudovat koupelnu." Usmál se Artur, šťasten, že má svého pána konečně doma.

 „Ano..." vydechl Nicholas zamyšleně, „Je ovšem zvláštní, že si to vůbec nepamatuji. Sám jsem překvapen. Jistě..., vím, že jsem o tom hodně přemýšlel..., ale nikdy jsem neměl potřebu..."

 „Třeba jste ji nebudoval pro sebe?" Povytáhl Artur obočí. 

„Třeba..., ale pro koho tedy?" Zašeptal, a jeho pohled bezděky sklouzl k oknu. 

Když po dvou hodinách, Nicholas otevíral dveře koupelny, do nosu ho praštila vůně levandule. Vstoupil dovnitř, a aniž by se rozhlížel, si rozepínal knoflíčky své košile. Rozhalil košili a vstoupil za paraván, zakrývající vchod a strnul. 

Ve vaně, zády k němu, seděla Avery. V ruce držela mýdlo, a když zvedla ruce, aby se namydlila, spatřil z profilu její nádherná ňadra. Hroty jejích bradavek. Spatřil kapičky vody, lesknoucí se na její nahé kůži. 

Nohy, jakoby mu rázem přirostli k zemi. Nedokázal se ani hnout. Zíral na tu krásu, jako omámený, a ve svých slabinách, pocítil nutkavou potřebu. Nejraději by ze sebe shodil šaty a vstoupil k ní do vany.

 Nevěřícně zatřásl hlavou, když mu na mysl zase přišla představa, že se tam spolu milují. Ta představa byla tak živá, až ho to vyděsilo. Náhle sebou trhla a otočila se. 

„Nicho..., lorde Nicholasi?" Zašeptala. 

„Já..., omlouvám se," dostal ze sebe, „Zřejmě došlo k omylu. Požádal jsem Artura..." Připadal si najednou jak školák, přistižen při něčem neřestném. 

A k jeho překvapení, se ani nezděsila. Jiné ženy by jistě křičeli a volali o pomoc. Spílali mu. Ona ale seděla klidně a čekala, co udělá. 

A on ke své zlosti, utekl. Když za sebou po několika vteřinách zavíral dveře svého pokoje, nejraději by si nafackoval.