Následující měsíc, byl pro Nathanaela a Amandu překrásný. Nikdo nemohl pochybovat o tom, že jsou do sebe bláznivě zamilovaní. 

Nathanael byl jak vyměněný. Po dlouhých letech samoty, se cítil šťasten, a tudíž i jeho všudypřítomná nevrlost, pramenící z jeho touhy po Amandě, zmizela. Po pěti letech čekání, se dočkal, a je jen, a jen jeho. 

A po té, co mu řekla, že ho miluje, to bylo znát ještě víc. Nic ji nedokázal odmítnout. Zahrnoval ji dárky a pozornostmi, a dělalo mu radost, když se jí to líbilo. 

Nebylo dne, aby se nevrátil domů, a nepřinesl jí nějaký šperk, šaty, nejluxusnější bonboniéru. Cokoliv. Několikrát, nechal poslat kytici tak ohromnou, že se pomalu nevešla do dveří. 

Byl zamilovaný. Bláznivě. Beznadějně, a ona se stala jeho velkou slabostí. 

Poznal to sám. A věděla to jeho rodina. Slabostí, kterou on, si ovšem nesměl dovolit. Zvlášť teď, když měl nevyřízené účty, s Cosa Vendetou.

 Carlo Condello, něco chystal, tím si byl jistý. Jeho informátoři, a jeho dlouhé prsty, sahající do nejhlubšího podsvětí, však na nic nepřišli.

 Věděl, že si proti němu, Condello, nedovolí nic podniknout sám, na to byl moc chytrý. Nedovolil by si nějak ohrozit jejich dobré vztahy a přerušit jejich obchodní styky. Měl obavy z bosse Nostra Destino, ale něco jistě chystal. To věděl.

Ale Nathanaelova, den ode dne větší závislost, na své ženě, tomu moc nepomáhala. I přes svou přísnost, kterou byl pověstný, Amandě dokonce již několikrát, odpustil její chování, které by správně jistě měl, nějak řešit. 

Jenže jak se zdá, Amanda se naučila své výhody využívat. A pokaždé, když provinile sklopila zrak, a pak se k němu přilísala. Políbila ho. Jemně kousla do krku, a zavrtěla před ním zadečkem, odpustil by ji snad cokoliv. Prostě ji nedokázal odolat.

 „Nathanaeli, obávám se, že je Amanda pryč." řekl Leon, když vstoupil do Nathanaelovy pracovny. 

Vrátili se zrovna domů, před večeří, ale Nathanael, hned zaplul do své pracovny, vyřídit ještě několik důležitých věcí.

 „Pryč? Jak to myslíš, pryč?!" zakřičel, a v očích mu zaplanulo vztekem. 

„Právě jsem to zjistil. Donutila Ricarda s Adrienem, aby ji odvezli do města." 

„Kruci!" vykřikl Nathanael a vztekle praštil pěstí do stolu.

 Dal ji moc volnosti. Až příliš. Byl pomalu rudý vzteky. Nikdy, by nedovolil, aby sama, byť v doprovodu bodyguárdů, odjela z jeho haciendy. Bylo to moc riskantní.

 „Ihned, mi vyhledej její mobil!" vykřikl a řítil se ke dveřím. Ať proto měla jakákoliv důvod, tentokrát překročila své hranice. 

Podle signálu, z jejího mobilu, nebylo těžké, ji najít. Zajeli až na kraj města, k opuštěnému domu, před kterým stálo, jedno z jeho aut. 

A před ním, leželi na zemi Adrien s Ricardem. Amandina ochranka. Na krku měli zapíchnutou uspávací šipku z foukačky. 

 Když bodyguárdi prohledali okolí, zjistili, že je všude klid. Nathanael s Leonem, vstoupili do domu.

 A když Nathanael otevřel dveře, jednoho z pokojů, podlomily se mu kolena. Amanda ležela na posteli. Nahá, a evidentně uspaná.

 Nathanael pevně semkl čelisti. Bylo mu jasné, co se tady odehrálo. To byl jeden z možných odvet mafie, pakliže se sokovy, nepodařilo dostat to, co chtěl. Když si ženu, kterou si vyhlídl, koupil jiný.

 Stávalo se, že ženu unesli, znásilnili, a její manžel, ji potom samozřejmě odvrhl. 

Nathanael stál nad postelí, a díval se na její spící tělo. Nedokázal se ani pohnout. Najednou nedokázal ani myslet. 

Představa, že si ji Condello vzal, ho tak drtila, že měl pocit, že umírá zevnitř. 

„Cosa Vendeta," zašeptal Leon, „uspal ji, a znásilnil." 

Podíval se na svého bratra. Bolest, v jeho tváři, byla patrná. A bylo znát, že najednou neví, jak se zachovat. 

On ji totiž miloval.

 Každý jiný, jak se stávalo, svou ženu po té zavrhl. Neslušelo se nechat takovou hanbu, na své hlavě. 

Takové, byli praktiky mafie.