Amanda si připadala jako ve zlém snu. I když věděla, že k tomu dojde, že si pro ni přijede samotný boss, by ji nikdy nenapadlo.

 Ihned po uskutečnění jejich obchodu, poděkoval její matce za občerstvení a pak se na ní otočil. Stačil jediný jeho přísný pohled, aby věděla, že nemá cenu, vůbec protestovat. 

Před domem stála jeho tři luxusní auta, s jeho ochrankou. Do jednoho z nich, Amanda poslušně nastoupila a Nathanael si sedl vedle ní. 

Ale celou cestu, si ji nevšiml. Po celou dobu vyřizoval telefony, hned v několika světových jazycích. Již způsob jeho vyjadřování a tón jeho hlasu, svědčil o jeho nadřazenosti.

 Ani nevěděla, jak dlouho jedou. Teprve když projeli vysokou železnou branou, do prostoru jeho rezidence, si s plnou měrou uvědomila, že již není cesty zpět. Její budoucí manžel, si ji vezl domů, jako nějaké zboží. 

Ale musela uznat, že z jeho obydlí, byla mírně překvapena. Celá rezidence, byla až na periférii města. 

A obrovský, honosný dům, byl zasazen pod úpatí lesa. Okolo domu, bylo několik menších domků, zřejmě pro služebnictvo a ochranku, kterých tady muselo být jistě dostatek.

 Před domem, byl nádherný park, který pokračoval vinicemi, kam až dohlédla. 

„Mám rád kvalitní a dobré zboží," řekl, když si všiml jejího pohledu k vinicím, „to znamená, i kvalitní víno. Proto ty vinice. Je to moje vášeň." Řekl překvapivě mile. 

Něco takového, opravdu nečekala. Veliký boss Nostro Destino, a pěstuje víno? Ta informace, byla překvapující.

 „Nemusíš se bát," zašeptal náhle u jejího ucha, „nyní tě seznámím, s mojí rodinou. A tvojí, samozřejmě." 

Vedl ji podél domu, kde již bylo v pozoru postaveno služebnictvo. Amanda cítila, jak se jí podlamují nohy. Všichni ji pozdravili, jako novou, paní domu. 

Cítila se nesvá. Ale ještě více, když vstoupili do domu. V obývacím pokoji, sedělo několik lidí. Již když vstoupila, si ji všichni zkoumavě prohlíželi. 

„Toto je moje matka Valérie." Řekl Nathanael a políbil ženu na tvář. „Toto můj mladší bratr Leon, a jeho žena Suzan, Amando."

 Všichni se na ní usmívali mile. Suzan se jí dokonce radostně vrhla kolem krku, ale stejně se necítila ve své kůži.

 Dokonce jí připadali vcelku normální, vzhledem k tomu, že to byla rodina muže, o kterém ještě před pár hodinami, nechtěla ani slyšet. Ale byla nervózní. 

Neustále cítila, jeho zkoumavé pohledy, kdykoliv k němu vzhlédla.

 Ukázal ji celý dům, a okolí. Byl milí. Ohleduplný, k její rezervovanosti, ale stejně, z něj měla zvláštní pocit. Nedokázala si pomoci.

 Největší strach měla ovšem z toho, co mělo přijít po večeři. Zavedl ji po dvojitých schodech, do patra domu.

 „Nalevo," pohodil rukou, jsou pokoje matky a Leona se Suzan. A zde..." ukázal vpravo, a vedl ji dlouhou chodbou, ke dveřím, „je náš pokoj."

 Amanda na sucho polkla. „Náš pokoj?" vydechla, když ji skoro vstrčil do pokoje. 

Byl ohromný a nádherný, to musela uznat. Tolik přepychu, nikdy neviděla. Bylo tu snad vše, na co si vzpomněla. Od ohromného krbu v rohu místnosti. Přes obrovskou postel a luxusní nábytek.

 Dvě ohromné šatny. Bar. Přepychová koupelna s vanou a sprchou. Procházela pokojem, jako v Jiříkově vidění. 

„Vše, co je zde, je tvé." Mrkl na ni spokojeně. Líbilo se mu zřejmě, že neprotestuje. 

Zaváhala, když se zastavila na druhém konci místnosti, před dřevěnou zástěnou. 

„A..., a co je zde?" vydechla a nakoukla za roh. 

„To ti vysvětlím později, zlatíčko," usmál se na ni a přejel ji zkoumavým pohledem, „předpokládám, že nemáš ani tušení, na co by to mohlo být."

 Amanda zatřásla hlavou odporu. Celá místnost, byla zahalená do temné, černé barvy. 

Od stropu vyselo několik železných kruhů. Opodál stál jakýsi kříž, ve tvaru x, potažený kůží, s okovy na všech čtyřech koncích. Vedle toho jakási koza, též potažená černou kožešinou, a postel s rudě červeným prostěradlem. V druhém rohu, byla obrovská vířivka. 

Na stěnách vyseli bičíky s třásněmi a bez. A co bylo v přilehlých přihrádkách, už raději nezkoumala. 

„Na..., na co to je?" vykoktala vystrašeně, a vycouvala zpátky do ložnice. 

Po jeho tváři, přelétl zvláštní úsměv. „Neměj strach," přistoupil až k ní, a pohladil ji zamyšleně prstem po tváři, „na všechno máme dost času. To co je tam, ti ukáži později, zlatíčko."

Amanda automaticky ucukla pod jeho dotykem. Zřejmě se mu to nelíbilo, protože se na ní zamračil. 

„Když budeš hodná, budu i já. To si pamatuj," pronesl přísným tónem, a znovu se k ní přiblížil, „nechci ti ublížit. Ale když nebudeš poslušná, potrestám tě. Je to jenom na tobě, Amando." Přejížděl palcem po její tváři, a nepokrytě si ji prohlížel.

 Amanda se zachvěla, pod jeho dotykem. Jeho prsty byly horké a tak neodbytné.

 „Vím, že jsi panna, zlatíčko. Půjdeme na všechno pomalu. Všechno tě naučím. Nemusíš se mě bát." vydechl a jeho oči zaplanuly. Pak podstoupil dva kroky dozadu a změřil si ji pohledem.

 „A teď se svlékni, Amando." Přikázal. 

Amanda zalapala po dechu a zatřásla hlavou k odporu. 

„Svlékni se, Amando. Chci tě vidět nahou."