„Avrame..., já..." zašeptala Christal a zavřela oči. Díval se na ni s takovou touhou a zoufalostí v očích, že se ji divoce rozbušilo srdce.

„Luno," vydechl Avram a opřel své čelo o její, „vlci své družky milují až do konce svého života. Neexistuje možnost, že bych tě někdy přestal milovat. Jsem s tebou navždy spojený. Jsme si předurčeni. Každý vlk si svou družku značí. Naše pouto tím ještě zesílí. A každý vlk, hned ucítí, že patříš ke mně." Pohladil ji po vlasech. Cítil její váhání, ale také cítil, že po něm touží. Třásla se v jeho náručí a dýchala nyní stejně ztěžka, jako on.

Byla člověk, ale stejně od samého začátku, k němu cítila zvláštní přitažlivost. Táhla ji k němu nějaká nadpřirozená síla. Prostě si nedokázala pomoci.

„Dobře." Zašeptala tak tiše, že kdyby nebyl vlk, nikdy by to neslyšel.

Avram se zhluboka nadechl, aby se trochu uklidnil. Pak ji ještě jednou políbil a odtáhl se na délku paží.

„Věříš mi?" Zakroužil v její tváři.

„Věřím." Špitla, a opravdu to tak bylo. Cítila, že by ji nikdy neublížil.

„Dobře..., dobře, Luno." Dostal ze sebe ztěžka. Vzrušení, které pociťoval z této chvíle, ho zcela přemohlo.

Konečně si ji označí. Konečně nikdo už nikdy nemůže zapochybovat o tom, že patří k němu. Dá ji svou značku, a každý vlk hned ucítí, jeho vůni. Každému vlkovi, bude vonět jako on. Ucítí ji z něho.

Označí si svou Lunu a bude zase o krok dál. Díval se na ni, a cítil se tak moc šťastný. Tak dlouho ji hledal a nedovedl si představit, že by ho cokoliv, o ni mohlo připravit. Věděl, že to jediné, nikdy nepřipustí.

Ale hlavně svou naději a touhu upínal k datu, kdy konečně si bude jist, že již o svou Lunu nepřijde. První úplněk po jarním slunovratu, odvede svou Lunu na místo, kde rituál zrození, učiní z ní jeho vlčici a konečně se bude moci napojit i ona na něj. Kruh se uzavře a již je nikdy nic nerozdělí. Ale do té doby...

Stále měl v paměti zmizení jeho matky. Luna jednoho z nejmocnějších Alf zmizela. Něco takového, on nemohl riskovat. Zemřel by bez ní. Však jen představa, že by ji ztratil, ho zabíjela.

A jeho značka na jejím krku, už alespoň maličko uklidní jeho duši. Avram dva kroky poodstoupil.

„Povstaň, Luno." Vydechl a ona to jako ve snách a bez řečí učinila. Odhodila deku a postavila se proti němu. Na sobě měla jen noční bílou košilku, a jemu se z toho pohledu zvýšil tlak.

„Jestli mi věříš, tak nemusíš mít strach, Luno. Neublížím ti." Řekl a zabodl své modré oči do jejích. Hledal v její mysli náznak pochybnosti, a když ho tam nenašel, úlevně vydechl.

Předklonil se, a když dopadl na všechny čtyři, změnil se v ohromného vlka. Žádný vlk, ani žádný jiný Alfa, nebyl tak ohromný, jako on.

Christal zalapala po dechu, ale ani se nehnula. Díval se na ni stejně modrýma očima, jaké tak milovala. Zavrčel, pohnul se směrem k ní a vycenil své ostré zuby.

Christal zavřela oči. Pomalu snad ani nedýchala. Neměla tušení, co chce učinit, ale když říkala, že mu věří, byla to pravda.

Pak ucítila jeho dech na své tváři. Jeho jazyk na svém krku. Automaticky nahnula hlavu na stranu, aby měl lepší přístup. Jeho souhlasné zavrčení, bylo jí odpovědí.

A když ucítila, jak se jeho zuby dotkly její hebké kůže, zapomněla dýchat. Nekonečně dlouhou dobu svíral ve své tlamě její krk a pak skousl. Nejdříve zlehka a pak přitlačil, aby se jeho značka vytiskla tak, jak potřeboval.

Ucítila slabé píchnutí a mocný stisk. Stačilo tak málo, tak maličko, aby ji zardousil. Stačilo, aby se přestal ovládat. Aby skousl o milimetr víc, a padla by mrtva k jeho nohám.

Ale věřila mu. A právě ta víra, způsobila to, že se tak nestalo. Stačilo, aby se jen maličko pohnula, aby se strachy odtáhla, a jeho zuby, by její krk rozervali na kusy.