„Avrame..., můžu?" zašeptala Chloe. Nemohla už to napětí vydržet. Dívala se na bratrova záda, a čekala.

 Konečně se otočil a podíval se ke dveřím. Lehce pokynul hlavou, a Chloe otevřela dveře dokořán.

 Hned za nimi, na samém zápraží, stála Christal. Ani se nehnula, a když se setkala s Avramovým pohledem, chtělo se jí umřít. 

Jeho pohled, byl ledový, jako led. Stál bez hnutí, a díval se na ženu ve dveřích, jakoby čekal, co udělá. Ale už jen to, že vůbec svolil ke konfrontaci, považovali všichni za úspěch. 

Několik dlouhých a nekonečných sekund se měřili pohledem. Temně hnědé a uplakané, a modré, jako samo nebe. Avšak podlité krví. 

I Avramovi oči byli rudé. A byli takové, již celé dva měsíce. Noc co noc utíkal do lesů a jeho temné, a bolestné vití, se ozývalo kolem.

 „Avrame..., já..." zašeptala Christal. Nedokázala zabránit svému pláči, a proto zavzlykala, snažíc se ze sebe vyloudit souvislou větu. 

Moc ji to neulehčoval. Vůbec ji to neulehčoval, ale věděla, že již jen to, že se ji vůbec snaží vyslechnout, je úspěch. 

„Já..., vím, že si nezasloužím, abys mi odpustil," polkla, pod jeho pohledem, „nezasloužím si ani to, setrvávat v tvé přítomnosti..., přesto..." Rozplakala se již naplno. Jeho naprosto nehybná tvář, bez známek mimiky, ji vyděsila. 

Stála v dešti, zcela mokrá a uplakaná, s pažemi svěšenými podél těla, a Avram cítil její strach. Její zoufalost. 

Cítil ji již ve chvíli, kdy vstoupila na jeho zahradu. Cítil ji snad, již když vstoupila do jeho města. Věděl o ní. A celou tu dobu, s očima pevně upřenýma do krbu, se snažil své pocity v sobě udržet.

 Jeho bolest byla tak veliká, že si to sám ani nikdy nedokázal představit. Díval se na ni a srdce mu pukalo. Byla tu. Jeho Luna. Jenže, byla ještě jeho? 

Měl by ji poslat pryč, věděl to. Měl by udělat tlustou čáru za vším, co kdy cítil. Jenže to bylo jediné, co nikdy nedokáže. 

Její vůně, ho znovu srážela na kolena. Vůně, na kterou nedokázal přestat myslet. On, ani jeho vlk. A jeho vlk, se znovu také začínal bouřit. 

Jeho oči se semkly do úzké škvírky a ve tváři mu zacukalo. A Christal skoro vyděsil, jeho nepřístupný a rozzlobený výraz, když jeho vlk zavrčel.

 „Prosím," zaúpěla, „odpusť mi, jestli můžeš. Avrame já..., nechci být bez tebe. Nemůžu. Nedokážu to...., teď už to vím."

 „A před tím, jsi to nevěděla?!" vydechl. A jen jeho smečka cítila, jak se v něm perou jeho protichůdné pocity. 

Ale také věděli, co udělá. Nikdy by ji nedokázal poslat pryč. Stále ji miloval. I když ho opustila. I když mu jejich lásku hodila k nohám a pošlapala ji, nedokáže se jí vzdát. Nikdy.

 I když věděl, že mu to bude působit ještě větší bolest, protože odpustit, ji tak snadno nedokáže.

 „Nevyhodím tě, Luno," zašeptal, ztěžka oddychujíc, „msta není v mé povaze. Tady jsi doma, ať se mi to líbí, nebo ne!" Ještě jednou zapátral v její tváři, otočil se a vyběhl ze dveří.